Ohlédnutí zpět

1. července 2017 v 0:40 | Jeffy Black |  Hledám se v myšlenkách
Pomalu přišlo to období, které v loňském roce nebylo zrovna veselé nebo plné štěstí, lásky a nevím čeho všeho možného. Faktem je, že loňské léto a vlastně i část podzimu, mi bylo neuvěřitelnou lekcí. Lekcí za kterou bych chtěla poděkovat.
Z největší části svému bývalému příteli. Za všechny ty lži, za měsíce nevěry, přetvářek a především za to, jak hrozně mi to všechno zvládlo ublížit. Protože nebýt tebe, nebýt tvojí osoby a toho, jak jsi se po těch letech, co se známe, úchvatně vybarvil, nikdy bych dneska nebyla tam, kde jsem. A za to ti díky opravdu patří.
Měla jsem strašnou fůru času přemýšlet, padat, zvedat se a hledat cesty. Správné. Špatné. Pochopila jsem strašně moc věcí, zároveň jsem jich spoustu přehodnotila, změnila, anebo úplně eliminovala. Někdy to bylo strašně těžké, jindy zase ne. Celkový výsledek stojí za to. A ani zdaleka nechci říkat, že jsem na konci. Vůbec ne. Čeká mě ještě dlouhá trať, ale už neběžím. Jdu, jdu pomalu a rozhlížím se kolem sebe. Už nemám sklopenou hlavu. Už neroním slzy. Už neutíkám a neschovávám se.
Trvalo několik měsíců všechno pochopit. A ještě delší dobu trvalo všechno přijmout. Přijmout ten fakt, že nejtěžší věc, kterou v životě můžete udělat, je odpustit člověku, který omluvu nikdy nevyslovil. A uvědomit si, že to neděláte pro něj, ale že to děláte pro sebe. Protože už v sobě zkrátka nechcete nést to pohřebiště osobních křivd. Už ne.
Chtěla bych říct, že přátelství není o tom, že si lidi neubližují. Myslím, že zlomeniny srdečního svalstva bolí v tomhle případě daleko víc. Možná je to tím, že zároveň s ránou přijde i pocit, že vás zradil úplně celý svět, že už nemůžete nikomu věřit. A společně s tím přijde i spousta nedorozumění.
Řeknu jediné - pokud k sobě dva lidi doopravdy patří, najdou si cestu, jak spolu být. I přes všechny slova, jež nebyla zrovna lichotivá. I přes všechny pocity zrady, křivdy a ublížení. I přes dlouhé časové úseky bez jakékoliv komunikace. Pokud jste si souzeni, pokud spolu máte překonávat život, neexistuje nic, co by zabránilo tomu, abyste nenašli cestu zpátky. Nakonec se nad tím vším budete společně smát v kuchyni u stolu, na kterém bude ten večer stát už druhá lahev vína.
Možná někdo ví, že se tu začátkem loňského roku objevil článek, jehož existence je stažena už hrozně dlouhou dobu, ale přeci jen. Myslím, že za něj dlužím omluvu. Omluvu strašně obrovských rozměrů. Nemusím se k tomu asi vyjadřovat víc, všechno podstatné jsme si vzájemně vyříkaly a vysvětlily. A nejzábavnější je na tom ten fakt, že jsme k sobě vlastně skrze takovou hloupost našly cestu. Takže naší malou Annie zdravím do Portugalska a těším se na pomalu plánovanou dovču! ♥
V životě každého se někdy objeví člověk, který by tam být neměl. Člověk, který je sám se sebou tak strašně nespokojený, že vidí životní smysl a úděl v sebelítosti, manipulaci ostatních, přehnané potřebě kontroly nad vším a především ve lhaní a fantazírování. Utečte, dokud je čas. Protože po boku takového člověka, vás nečeká vůbec nic dobrého. Emocionální upírství, žárlivé scény nemající patrně vůbec žádný důvod a strach, který z toho všeho vyleze. Opravdu nic, co bych někomu přála a zároveň pořád doufám, že dotyční s tímto problémem vyhledají nějakou pomoc. Protože pokud ne... Je mi líto lidí, kteří jednou budou žít po jejich boku, ať už jde o jakoukoliv životní roli.
Co dál říct? Vlastně ani nevím. Úspěšně jsem dokončila třeťák, úspěšně realizuji svoje tetovací plány, veškerý svůj volný čas trávím aktivitama, jež mě naplňují a ne ubíjejí a především žiju v blízkosti lidí, které z celého svého zadku (protože ten mám opravdu o dost větší než srdce) miluju.
Tohle léto jsem se prostě rozhodla zapomenout na hledání chlapů pro život. Nebo dobrodružství. Tohle léto jsem se rozhodla pokračovat v cestě s názvem - Miluju sama sebe a hledám způsoby, jakými zase milovat svůj život. A to samo o sobě je jedno velké dobrodružství.

No a myslím, že jsem na dobré cestě. Konečně.
 

Koloběh

7. června 2017 v 21:16 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
Seděla na balkóně a v ruce držela cigaretu, která byla jenom několik krůčků od filtru. Cítila, jak ji rozžhavený konec pomalu pálí prsty, a když si to konečně uvědomila, nedopalek zkrátka jen pustila ze třetího patra dolů na zem. Za prosklenými dveřmi se v posteli cosi hýbalo. Cosi… Možná spíš kdosi.
Nechtěla se tam vracet, ne teď. Užívala si to ticho. Ticho, které bylo všude kolem, jen ne v její hlavě. Myšlenky se mísily s výčitkami svědomí. Snažila si to nepřiznávat, ale věděla, že jí to jedno není. Zároveň ale věděla, že jí to za malou chviličku jedno zase bude. A potom? Potom nejspíš znovu ne…
Nezáleželo na tom, v tuhle chvíli ne. Byla jako malé dítě, kterému prasknul balónek. Prvotně v šoku z toho, co se vlastně stalo, následně chtěla plakat. Po nějaké době už ani nevěděla, že tam nějaký balonek někdy byl. Koupí se nový. A situace se bude opakovat. Praskne, uletí, … co na tom záleží. Vždycky bude existovat možnost pořídit si nový.
Vstala a vydala se na nedalekou pouť skrze balkonové dveře. Nebylo třeba dodávat si odvahy, všechno jí bylo jedno. Prošla kolem postele ignorujíc fakt, že byla na něco otázána. Se vší upřímností neměla vůbec tušení, co po ní chce. Došla ke skříni a vytáhla jednu z pánských flanelových košilí. Trofej? Památka? Kdo ví.
"Je všechno v pořádku?" konečně zvládla vnímat jeho slova.
"Jasně," odpověděla stroze, nebyla zrovna připravená na rozhovory, přála si, aby spal.
"Proč ti nevěřím?"
"Nevím. Není už pozdě?" taktně naznačila, že by měl odejít, doufala, že to pochopí.
"Chceš, abych šel?"
Pochopil.
"Chci být sama."
Neodpověděl, možná nenašel vhodná slova. Možná se k tomu vyjadřovat ani nechtěl. Měla pro to pochopení.
Z podlahy zmizela jedna hromádka oblečení, druhá zůstala netknutá. Nevěděla, co má dělat. Nechtěla se na něj dívat, nechtěla s ním mluvit. Chtěla být zkrátka sama. Už jen chvilku, říkala si v hlavě a prosila o to, aby už nedošlo na žádná další prázdná slova.
Pozdrav. Pozdrav by asi zvládla. Ale víc ne.
"Bylo to pěkný… Zopakujeme to?" pronesl ode dveří, když si zrovna obouval boty.
"Měj se hezky, ahoj."
Dveře se zavřely.
Přemýšlela, jestli chce láhev tvrdého alkoholu nebo hrnek silné kávy. Vyhrál černý čaj. Prostě po něm sáhla. Nemělo to důvod. Ostatně jako vůbec nic v jejím životě.
Posadila se na barovou židli a nemohla se zbavit pocitu, že je pohyblivý exponát. V tomhle bytě se za posledních pár měsíců prostřídalo několik osob. Každá z nich ji chtěla do své sbírky. Ve vzduchu však visela otázka. Kolik z nich ji někdy v životě dokázalo pochopit? Kolik z nich dokázalo ocenit to, kým doopravdy je?
Povzdechla si.
Neměla náladu na to přemýšlet o těchto věcech, proč to sakra jenom dělala? Co to změní? Nic. Už se ani neobtěžovala s tím chodit kouřit na balkon. Do prázdné skleničky napustila trošku vody a rázem vznikl popelník. Otevřela okno, aby kouř mohl někam utíkat a trošku záviděla, že nemůže utéct s ním.
Výhodou toho, že máte jednotlivé cigarety poházené všude možně po bytě, je to že pokud chcete nutně kouřit, nemusíte se obtěžovat s hledáním krabičky.
Na chvilku se podívala z okna. V tu chvíli pochopila, že tenhle večer není ničím výjimečný. Zase utápěla sama sebe. Zase nenašla to, co chtěla najít.
Těžko něco hledat, když nevíte, co chcete nalézt.
Do skleničkového popelníku vhodila cigaretu. Ani se neobtěžovala s tím, aby ji dokouřila. Polkla poslední lok teplého čaje. A vydala se do postele.
Spánek a probuzení. Tečka.
Velké písmeno na začátku věty, která bude psát ten samý příběh. Znovu…

Zakázaná láska

5. března 2017 v 16:27 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
"Businessman, ke kariérnímu vzrůstu pomáhá tatínek. Už nějaký rok ve své posteli střídá děvčata s nižší inteligencí, ale zároveň vlastně touží po trvalém vztahu. Místo toho, aby uznal, že je idiot, říká, že na city nemá čas." S úsměvem pozoruje chlápka sedícího naproti jejich stolu.
"To beru. A támhle tatínek od rodiny. Pravděpodobně nespokojený i sám se sebou natož s vlastní ženou, proto chodí do různých podniků, aby po pár panácích skončil na hotelovým pokoji s nějakou buchtou. Samozřejmě v očích všech je ukázkový a milující otec i manžel." Odpovídá a společně se dávají do smíchu.
"Změnilo se od střední vlastně něco?" Nechce v téhle hře pokračovat, přece jenom už nejsou děti, nač vymýšlet osudy jiných lidí, když se děsíte toho vlastního.
"Všechno a nic." Nevyřčená slova nebo možná věty splachuje lokem vlažné kávy, cosi se mu zableskne v očích. Přemýšlí o tom, že na ní se nezměnilo vlastně vůbec nic, když ji pozoruje, připadá si zase jako puberťák.
"Pamatuješ si, jak jsme sedávali na tom dřevěném mostě za městem? Jak jsme psali věci, které nesnášíme na kameny a házeli je potom do vody…"
"…vždycky si začínala matikou a já se tomu hrozně smál, nikdy si nebyla originální!" Vstupuje jí do věty a s širokým úsměvem se jí zahledí do očí. Ztrácí se v nich.
"Mívala jsem pocit, že s každým ponořením oblázku se problém utopil, zmizel. Myslím, že bychom to měli jít zopakovat." Směje se, ale někde hluboko uvnitř se smát vlastně vůbec nechce. Ví, proč sem dneska přišla, měla by být šťastná, něco je špatně. Nerozumí tomu. Uznává, že vzpomínání na staré časy nebyl nejlepší nápad, na malou chvíli lituje toho, že nedržela pusu.
"A zopakujem si úplně všechno?" Popichuje ji. Matně vzpomíná na noc maturitního večírku, která byla pro jejich přátelství v jistém slova smyslu osudová. Těžko soudit zda to bylo špatně nebo dobře. Zkrátka se to stalo. On ničeho nelitoval. Ona nejspíš ano.
Odpověděla letmým úsměvem, do tváří se jí rozlila červeň. Doufala, že si nic z toho nebude pamatovat… Nebo alespoň že o tom nikdy nezačne mluvit.
Pravdou bylo, že tenhle omyl nikdy nedokázala dostat z hlavy, po léta si jistým způsobem představovala, že jsou párem, avšak nikdy nechtěla zničit to přátelství, jež mezi sebou chovají od svého dětství. A teď tady naproti němu sedí a nevěří vlastním očím, kdesi v těle muže se schovává ten malý kluk, co touží po pozornosti. Zmužněl, tvář mu pokrývá strniště, s každým úsměvem se v jeho tváři rýsuje nepatrné množství vrásek, ale hluboko v těch modrých očích je to stále ještě chlapec, kterého milovala.
"Přišla jsem tě poprosit, zda bys mi nešel za svědka."
"Cože?" Přes všechno snahu zakrýt překvapení ve své tváři, se mu to nepodařilo. Na zádech ho polil studený pot, nevěřil tomu, že tohle opravdu vyslovila.
"Budeme se s Pavlem brát a já jsem ti už jako malá holka slibovala, že mi jednou půjdeš za svědka. Nedokážu si v téhle roli představit nikoho jiného," odpověděla a na první pohled to vypadalo, jako kdyby byla opravdu šťastná, zaskočilo ji však jeho překvapení.
"To je naprosto skvělý, gratuluju vám! Samozřejmě, že půjdu, je to přece něco jako moje povinnost po tolika letech!" Zavtipkoval.
Už dávno mu nepatří, vlastně mu nikdy ani nepatřila… Tak proč cítí takové rozhořčení. Proč má najednou pocit, jako kdyby mu někdo přivázal obrovský kámen k nohám a hodil ho do vody? Vždycky si přál, aby byla šťastná. Tak proč teď není šťastný i on?
"Děkuju."
Zbytek konverzace byl vlastně naprosto normální, občas se společně něčemu zasmáli, někdy se na malou chvilku znovu vrátili do minulosti a někdy se pozastavili nad tím, jaké je zrovna počasí za výlohou. K tématu svatba se znovu ani jeden z nich nevracel.
Po nějakém čase dopila své kokosové latte a poprosila servírku o účet. Stačil jediný pohled, aby mu dala najevo, že opravdu nemá začínat konflikty ohledně toho, že bude platit on.
Před kavárnou se rozloučili objetím. Tiskli se k sobě dlouze a pevně jako pasažéři letadla, kterým posádka právě oznámila, že je jejich let u konce, neboť se letadlo řítí dolů na zemský povrch. Letmo ji políbil na tvář.
Nechala ho tam stál samotného v oblaku cigaretového kouře. Než zašla za roh, působil její krok sebevědomě a jistě, to se však během několika minut změnilo. Chtělo se jí utíkat. Zmizet někam strašlivě daleko. V krku se jí vytvořil knedlík a ona ho nedokázala polknout, měla pocit, že jí cosi svírá hruď. Každý nádech ji bolel, musela na malý okamžik zastavit a opřít se o stěnu jakési budovy, nevnímaje pohledy všech kolemjdoucích. Několikrát se se zavřenýma očima zhluboka nadechla a bolest pominula. Pomalu kráčela dál k bytu, co byl nyní jejím útočištěm, zároveň však i útočištěm jejího snoubence.
Se zaklapnutím dveří po nich sjela až na zem a oddala se pláči. Byla vděčná za to, že nikdo kromě ní nebyl v tuto chvíli doma…
Nevěřil vlastním uším, v hlavě se mu stále přehrávala jedna a ta samá věta a on zoufale prosil o to, aby se mu všechno jen zdálo. Miloval ji. Vlastně ji nikdy milovat nepřestal a obával se toho, že je příliš pozdě na to, aby se na tomto faktu něco změnilo. Slunečný den zahalila hromada černých, bouřkových mraků. Pomalým krokem se táhl na tramvajovou zastávku, aniž by věděl, že tu správnou už dvakrát přešel. Neměl tušení, co vlastně dělá. Chtěl jen utišit své myšlenkové hlasy a tak kouřil jednu cigaretu za druhou dovnímajíc se, že právě nikotin bude to, co je utiší.
"Kurva!" zakřičel uprostřed nějaké uličky a několikrát uhodil pěstí do zdi. Nepociťoval žádnou bolest, věděl však, že se to dalším ránem změní a on bude litovat toho, že neumí ventilovat své pocity.
Cítil vztek, tu nejhorší formu vzteku jaká vůbec existovala. Vztek k vlastní osobě. Nenáviděl se za to, že nikdy nenašel dostatek odvahy na to, aby se jí vyznal. Aby jí řekl, že pro něj byla vždycky něčím víc než jen nejlepší kamarádkou.
Studený vítr kamsi odvál kapku, jež se kutálela po jeho tváři. Miloval ji, tolik ji miloval.
 


Když svět končí...

22. února 2017 v 16:14 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
Na malý, maličký okamžik bylo ticho. Všude. Jako kdyby všechno na světě ztratilo svůj hlas. Jako kdyby se celý svět dozvěděl, že je konec. A on vlastně dověděl.
Nějakým nevysvětlitelným způsobem se všechno ztrácelo. Všechno. Všichni. A nebyl už čas na to čemukoliv porozumět, to jen lidská absurdita a potřeba chápat se snažila o vysvětlení. Jenže ono neexistovalo.
Zkrátka byl konec. Všemu. Všem.
Leželi vedle sebe na posteli, jemu trčely nohy z postele, jí nedosáhly ani na konec. Bez zbytečných slov nebo gest, oba ponořeni do vlastního toku myšlenek.
Dva naprosto odlišní lidé.
On připomínal zpěváka nějaké grungeové kapely, ona někoho, na koho tíha všedního života ještě nedosáhla.
Náhle vstal z postele, došel ke kuchyňské lince a zapnul rychlovarnou konvici. Ze skříňky nad hlavou vytáhl dva hrnečky. Bílý a černý. Do bílého vložil pytlíček zeleného čaje, do černého několik lžiček lógrové kávy. Na nic se jí neptal, věděl, že si čaj dává vždycky, když on pije kávu. A neviděl jediný důvod, proč by se to teď mělo měnit.
Naprosto všechno v jejich životech poukazovalo na to, že jsou úplně jiní. A přes to se zvláštním způsobem doplňovali. On byl bouřkovým mrakem a ona slunečními paprsky, které se za ním schovávaly.
Oba šálky zalil horkou vodou a odebral se k oknu, aby si zapálil cigaretu. Ona na něj hleděla a v očích se jí odráželo čisté nepochopení. Co ksakru dělá? Nad čím přemýšlí? A proč je tak klidný?
Dokouřil a vrátil se k lince, aby oba hrnky odnesl do nedaleké postele a počkal, než se posadí, aby jí ho mohl podat.
"Ty nemáš strach?" pípla a nervózně kopala nohama do prázdného prostoru pod postelí.
"Z čeho bych měl mít strach?" odpověděl a ruku jí položil na koleno, které zakrývala nadkolenka.
"Z toho, co se venku děje…" odmlčela se a polkla tak, že to mohl slyšet.
"Ne. Vždyť nikdo neví, co se vlastně děje, jak bych z toho mohl mít strach?"
"Co když to bude bolet? Co když už potom opravdu nic není?" po vyřčené otázce položila svou dlaň na jeho ruku, byla vyděšená a nepatrné chvění jejího těla to jen potvrzovalo. Nevěděla, co si má o tom všem, co se tam venku děje, myslet. Nevěděla, co má dělat. Byla ztracená, ztracená uprostřed svojí hlavy.
"Když jsem stál u okna, viděl jsem to. Bylo to," odmlčel se "jako když se díváš na něco strašně maličkýho a když mrkneš, zmizí to. Myslím, že to nebolí. Že to vlastně ani nemá šanci bolet, protože je to tak strašně rychlý… Prostě jsi a pak najednou ne."
Nechala svou hlavu dopadnout na jeho rameno. Skrze oční víčka se jí prodrala jedna malá kapička ani ne tak vzácné tekutiny. Probojovávala si cestu přes její tvář a pak se svým dopadem dočista ztratila v nově povlečených peřinách.
Pravou rukou obtočil její pas a přitiskl ji k sobě na znamení, že tu je s ní, tak jako vždycky byl. Některé věci se v životě nemění a tohle byla jedna z nich. Jistým ojedinělým způsobem k sobě chovali směsici citů, avšak jí nikdy nedali šanci. Možná se báli. Možná jim stačilo to vědomí, že se mají rádi. Třeba pro to ani nebyla vhodná slova, třeba by tomu vzala tu hloubku. A tak se k sobě chovali jako pár, avšak párem nikdy nebyli. A on ji miloval. A ona milovala jeho. Jistým, ojedinělým způsobem, který chápali jen oni. A nikdo jim ho nemohl vzít.
"Vždycky jsem se hrozně bál toho, že skončím sám…"
"Co tím chceš říct?" špitla.
"Mohl jsem od tebe odejít. Snažit se dojet k našim, mohl jsem zvednout telefon a zavolat klukům, že za nima jedu. Ale kdo by mi zaručil, že se všechno neztratí někde v půli cesty? Co kdybych seběhl schody a to poslední, co bych viděl, bys byla ty v okně… A já tě nemohl obejmout… Nemohl bych ti říct, jak moc jsi pro mě důležitá, nemohl bych nic. Možná bych ani nestihl zaznamenat, že to jsi opravdu ty…"
Několik posledních slov zůstalo viset ve vzduchu. Možná by ve svých myšlenkách pokračoval… Avšak ta, pro kterou byly určeny, se s několika nevyřčenými slovy vytratila jako pár nad hrncem. Byla a pak najednou ne.
Do místa, kam padaly její slzy, náhle začaly padat další kapky slaného neštěstí…

Krasné narozeniny, drahá.

Tíha vlastních myšlenek

8. října 2016 v 22:41 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
Jsem doma, vyťukala do textové zprávy, kterou odeslala a mobil odložila na stůl vedle hrnku studené kávy. V kabelce zaštrachala pro krabičku cigaret, která obsahovala i zapalovač. Posadila se ke stolu. S popelníkem si nelámala hlavu, cigaretu odklepávala do hrnku, stejně by obsah nevypila. Než zavibroval mobil, vykouřila dvě cigarety, zapálila si třetí a přemýšlela, zda má cenu zprávu vůbec otevírat, když její znění zná.
Jsi v pořádku? Mám se stavit?
Občas přemýšlí nad tím, proč tohle dělá. Proč se vlastně tolik snaží a sám sebe dobrovolně vydává v zatracení už jen tím, že je stále po jejím boku. Nerozumí tomu, nechápe to a možná to ani chápat nechce. Všechno to jsou milá gesta, kdyby byla někým jiným, uměla by je ocenit, ale v téhle podobě a v tomhle světě se tak bohužel nestane. A tak odepisuje, aby přišel, protože nic nechce vysvětlovat a zároveň připisuje, aby koupil cigarety, protože zbylých deset ji vystačí sotva na večer.
Po chvilce přijde odpověď.
Stojím v parku s Áďou a Petrem, potkal jsem je u obchodu, prý máš dorazit.
Přehodila přes sebe černý svetr, který byl spíše ozdobou než něčím, co člověka zahřeje a obula si tenisky. Nebyl čas hledat cokoliv jiného, a pokud čas byl, pak nebyla chuť. Na těch pár minut to zvládne, říjnové noci nejsou zas tak chladné.
Park je studený, cestičky v trávě jsou přikryté spadaným listím a ve vzduchu je cítit déšť. Na ulicích se potulují vysokoškoláci, jejichž cílem je opít se snad jen pro ten pocit, že je dneska středa. Útržky rozhovorů a smíchu podkreslují atmosféru večera, jen malá skupinka tří černě šacených lidí vystává u vysokého dubu a své obličeje zahalují v cigaretovém dýmu.
"Naučíš se někdy oblíkat se?" rýpe Petr jen, co se k té malé skvadře připojí.
"Hned potom, co ty se naučíš chovat," odsekává a prosí Áďu o cigaretu, protože své ve spěchu zapomněla doma.
Vkládá ji mezi rty a obyčejný pohled stačí k tomu, aby oba pánové vytáhli zapalovač a napálili slečně. Vyhrál ten, který vyhrát chtěl.
Hovoří a ona jen mlčky přešlapuje a natahuje ten nikotinový zázrak do svých plic. Cítí, jak se stává součástí jejího krevního oběhu, jako kdyby jí hřál náručí, kterou jí poskytuje. Malá tabáková psychická náplast.
Necítí se dobře, tak odchází. Zpátky do té své němé barikády ze čtyř stěn, kam nikdo jiný nedosáhne. Tam kde jí nic nemůže ublížit, až na ni. A to je možná ten největší problém... Ona.
Jen co zaklapne dveře, bortí se k zemi pod vahou vlastního těla. Pláče a nechává ze sebe vycházet zvířecí steny. Pomalu se chytá za hlavu a nehty zarývá do vlasů. Vzlyká, zajíká se vlastníma slzama. Není schopná normálně myslet. Z vlasů nechá své ruce cestovat po jejím obličeji. Stírají to slané nekonečno. Na malou chvíli přemýšlí, jestli vlastně nebrečí krev, duši má na to zraněnou dost. Sjíždí níž, ukazováčkem obtahuje dnes již viditelné klíční kosti. Ještě trošku výš... Chytá se pod lopatkou, do které surově zarývá své nehty a jede pomalu zpátky k rameni.
Mlčí. Celý svět je najednou úplně ticho. Jen ty hlasy v její hlavě ne a ne zmlknout. Zvedá se, prochází chodbou až do svého pokoje a sahá po lahvičce prášků. Dva si nasype do ruky a bez vody je polyká. Cítí výčitky svědomí, zase to nezvládla, znovu po nich sáhla.
Znovu si sedá ke stolu, vytahuje další cigaretu, tentokrát svou. Zapaluje ji, dává ji život prvním nádechem a pak jen pozoruje ten žhavý konec, který svítí do tmy jako světluška. Vyhrnuje si rukáv, čímž odhaluje množství malých puchýřků, opatrně přes ně přejíždí prstem, pak jen pevně svírá cigaretu mezi prsty a típá ji o tohle malé osobní pohřebiště vlastní důstojnosti. Zavírá oči, rty stahuje do úzké linie a na malý moment přestává dýchat.
Ticho a tmu vraždí díky vibracím pohybující se mobil, co bliká. Nedopalek téměř celé cigarety poušti na podlahu a sahá po telefonu, do kterého se tichounkým chvějícím se hlasem ozývá.
"Máš u mě ty cigára," říká ani trochu neznámý mužský hlas.
"Přines mi je nahoru," špitne a hned zavěsí.
Je si docela jistá tím, že ho nemiluje. Vlastně si je docela jistá tím, že už nikdy nebude milovat nikoho, protože už nikdy nikomu nedovolí takhle moc ji ublížit. Nikdo už nikdy nebude mít právo jí ubližovat. Jen ona sama. Navzdory tomu si je vědoma toho, že ho potřebuje. Potřebuje svoji osobní náplast na tu směs kousků v její hrudi. Směsici kousků, ve které každý jednotlivý kousek miluje jen toho jednoho. Nebylo lepší, když miloval jen jeden kus? A také ví, že je sobec. Že mu dobrovolně ubližuje tím, že v jeho světě existuje. Jenže jeho existence v jejím světě vytváří na malou chviličku vatu v její hlavě, malou chviličku bez křiku myšlenek. Je si docela jistá tím, že ho nemiluje, ale dost dobře ví, že ho potřebuje.
Myšlenkový tok pozastavuje zvonek, tak se zvedá a jde otevřít, aniž by se zajímala o to, jak zrovna vypadá. Její tváře špinavé od šminek v jeho světě nejsou novinkou a brekem opuchlé oči zrovna tak.
Otevřela dveře a sklopila hlavu, aby nemusela na nic odpovídat. Natáhla ruku, do které ji přistála alobalem zajištěná krabičky cigaret a potichu špitla, že děkuje.
Zeptal se, zda má odejít, odpověď však nepřišla. Chápal, že je něco špatně, ostatně poslední měsíc nebylo dobře vůbec nic. Natáhl k ní ruce a ona jen popošla o kousek blíž, aby do té náruče mohla spadnout.
Rozbrečela se. Věděla, že to není ona náruč, kterou by teď potřebovala. Zároveň však věděla, že tahle náruč už jí nikdy nebude k dispozici a tak tam stála a ronila ty slzy do hrudníku člověka, který by za ni i dýchal, kdyby mohl.
"Pojď si lehnout," zašeptal hlasem plným beznaděje.
Kývla.
Společnými silami došli do pokoje. Usadila se na postel, svlékla si oblečení a ve spodním prádle se vydala ke stolu, zapálit si další cigaretu.
Její záda byla učebnicovým příkladem člověka, který je v konečné fázi svého bytí. Všiml si všeho a zároveň si nevšiml ničeho, protože to všechno znal. Zakroutil hlavou a ve své vlastní mysli pronesl tichou prosbu o to, aby tohle peklo konečně skončilo. Nenáviděl sebe, ale věděl, že ne tolik jako nenáviděla sebe ona.
Kouřila a on každým pohledem začínal chápat, že neexistuje světlá nebo temná strana. Existuje jen všudy přítomná šeď. Buď se v ní člověk naučí chodit, nebo se utopí. On v ní tápal. Ona se topila.
Dokouřila a vrátila se zpátky do postele. Poprosila ho o tu malou lahvičku bílého štěstí, jež ležela na nočním stolku, a on jí ji podal, aniž by věděl, že to tenhle večer není první várka.
"Antidepresiva?"
Odmlčela se. Další dvě pilulky klidu končící v jejím žaludku.
"Chceš něco přinést? Třeba vodu? Nebo čaj?"
"Nemusíš se o mě takhle starat..."
"Nedělám to z donucení, jsem tu, protože tu být chci."
"Jo... Já vím."
Položila se na polštář, zavřela oči a na posledních pár chvil dala průchod myšlenkám. A on tam seděl opřený o pelest postele s nohama nataženýma před sebou.
Vzpomněla si na to, jak takhle sedával někdo jiný. Když byla nemocná, když byla smutná. Seděl tam, držel jí za ruku a říkal, že všechno bude v pořádku. Že na to není sama. Že na to nikdy sama nebude.
"Myslíš, že mě někdy miloval?" zašeptala do tmy a znělo to, jako kdyby se ptala spíš sama sebe.
"Myslíš, že se mnou byl někdy šťastný?" dodala vzápětí.
"Myslím, že tyhle věci už nemusíš řešit," odpověděl a snažil se ve svém hlasu skrýt tu bolest, která jím projela.
"Miluju ho," znovu šeptla a skrze víčka se ji prodrala slza.
"Já vím a občas si říkám, jestli by nebylo jednoduší, kdybys ho nenáviděla, ale to nedokážeš. A tak nenávidíš sama sebe. Zbytečně. Hloupě. Nenávidíš sebe za to, že ho nezajímáš, že mu jsi ukradená. A myslíš si, že nejsi dost dobrá, proto od tebe odešel. A já s tebou nesouhlasím, protože tě znám. A vím, že jsi dělala všechno proto, aby byl šťastný. Tak už se netrap, nevyčítej si to pořád dokola, nic to nezmění."
"Chtěla bych, aby věděl, že ho miluju."
"On to ví, víme to všichni. Problém je v tom, že někteří lidi to zkrátka nechtějí vědět."
"Podáš mi cigaretu?"
"Měla bys spát."
"Dobře."
Otočila se na bok levý bok, zády k němu. Zpracovávala rozhovor, opakovala si určité ústřižky vět a pak jen tiše řekla: "Mohla bych být chvilku sama?"
"Dobře, půjdu si sednout do kuchyně," odpověděl, protože věděl, že namítat cokoliv je zbytečné.
Vyhrabala se z peřin, posadila se na postel a chvíli pozorovala svou chvějící se ruku. Potom vstala, opět došla ke stolu, kde si zapálila cigaretu. Otupeně a prázdně zírala na hrnek s kávou, ve kterém plavalo několik vajglů. Stála a kouřila. Natahovala nikotinový kouř, vydechovala ho a zase znovu natahovala.
Mezitím co se její osoba ztrácela v kouřové cloně, seděl v kuchyni na židli a přemýšlel nad tím, co má vlastně dělat proto, aby se cítila líp.
Pak se jen ozvala rána, po které následovala další.
Vyběhl z kuchyně s jedinou myšlenkou...
Pokud ji neprobudím, sám sobě to nikdy neodpustím.


Pocity

1. října 2016 v 11:34 | Jeffy Black |  Zmatek v hlavě, hřbitov v srdci
Další večer strávený někde na dně lahve. Jedné, druhé, možná třetí. Svět je jednou zase o trošku snesitelnější, hezčí. Na chvilku to zase o trochu méně bolí. Ztracená v davu lidí, ztracená sama v sobě. Pár hloupých úsměvů, řečí, nabídek. K čemu to všechno? K ničemu.
Další cesta domů za doprovodu nejlepší kamarádky, která už tuší, co bude dál. Dobrá nálada se ztrácí. Úsměv se odebral do tmavých koutů. V očích se leskne bolest.
Objetí a slzy. Bolest a křik.
Přihlouplá tradice pátečních nocí.
Káva a cigarety. Bolest hlavy, nezodpovězené otázky. Ztracená o trošku více než včera. Ztracená o trošku méně než zítra.
Sedí a krvácí nad ten papír.
Dnešní večer bude úplně stejný jako ten předchozí.
Že zbytečně utápí dny? Dovolím si říct, že neutápí dny, ale sny. Těch pár, co ještě zbylo. Nic nezvládne plavat věčně. I ryba jednou zemře. I ona jednou zemře.
Víkendy trávené v trapu.
Prochozené noci všedních dní po ulicích města, co spí.
Stírání slz a slova útěchy od lidí, co za nic z toho nemůžou.
Strach a obavy.
Prázdné slova o tom, že už je opravdu líp, že nemusí mít strach...
Další noc strávená v slzách a křiku.
Sny o tom, jak ji objímá a říká, že už ji nikdy nenechá odejít.
Otázky bez odpovědí.
Deprese.
Frustrace.
Strach.
Stres.
Zklamání.
No matter what, I got your back
I'll take a bullet for you if it comes to that

Koncept

18. září 2016 v 18:00 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
Mohl bys prosím vyjít před barák? Vyťukala do telefonu a chvíli hleděla na tlačítko odeslat. Nakonec ho zmáčkla. Mobil upustila do kolen, na které si vzápětí položila hlavu. Byla jí zima. Cítila, jak se mokro z lavičky pomalu vtiskává do jejích kalhot a zalitovala toho, že si sedala. Teď už nezáleží na tom, zda bude stát nebo sedět.
Zavřela oči a cítila, jak se jí alkohol pomalu dostává do hlavy a zmocňuje se jejího těla. Po tváři ji skápla jedna jediná slza, dalším se silou vůle ubránila.
Nohy z lavičky spustila na zem, natáhla je před sebe a zadívala se na okopané špičky bot. Všude bylo ticho. To byla jedna z věcí, kterou tady milovala. Klid. Klid v pozdních hodinách, který si užívala v otevřeném okně. Vydržela v něm stát i několik minut. Oblečená, nahá. Šťastná, nešťastná. Svá i nesvá. Jakákoliv. Tolik ji to uklidňovalo.
A teď seděla přesně pod oknem, užívajíc si to samé ticho, které mohli narušit jen kroky. Kroky o kterých ani nevěděla, zda se dostaví. Doufala, že ano. Skutečnosti se ovšem bála.
Věžní hodiny na nedalekém náměstí dvakrát odbily. Sáhla si do kapsy od kalhot a vytáhla krabičku černých cigaret se sladkým filtrem. Jednu z těch vanilkových cigaret si vložila mezi rty a zapálila ji. S každým natáhnutím nikotinového kouře do plic zavírala oči, jako kdyby se s každým vydechnutím ztrácela v atmosféře společně s ním i ona. Jako kdyby společně s ním vydechovala i maličké kousíčky své duše, svého smutku.
Zároveň se tím vracela zpět. Slyšela tlukot srdce, jenž ji vždy uklidňoval, při kterém vždy zvládla usnout. Tam hluboko v myšlenkách viděla znovu ty oči, kterým nikdy neuměla udělit správnou barvu. Ty oči, co byly hluboké jako studna. Studna, ve které se dobrovolně topila. A také slyšela hlas, ale nerozuměla slovům. Nezáleželo na tom. Jediné, co bylo podstatné, byla jeho barva, jeho klidný tón.
S dokouřením první cigarety zapalovala klepoucíma se rukama další.
Fascinoval ji kouř. Byl tak lehký, když tančil ve vzduchu do všech možných světových stran. A pak najednou zmizel. Rozplynul se.
Zase jen ona, to ticho a hlava plná představ a vzpomínek.
Další kapka si probojovala cestu ven. Pomalu stékala po tváři a pak se vsákla do studené země a nezbylo po ní nic víc, než mokrá cestička na líci. Žádné další známky o její existenci nebyly.
Típla a odhodila druhou cigaretu. Svá kolena znovu přitiskla k obličeji a se rty staženými do úzké linie, je objala.
Další slané kapky se vsakovaly do jejích kalhot a na duši vytvářely novou rýhu, která se mezi všemi ostatními ztrácela.
Divná tupá bolest, která existovala někde hluboko. Nekončící pocit prázdnoty doprovázený touhou po pochopení...
Znovu spustila nohy na zem a pokusila se vstát. Zavrávorala, ale druhá šance byla úspěšná. Popošla pár kroků dozadu a zvedla hlavu k oknu, které dnes nebylo otevřené. Zavřela oči, rty nechala říct těch pár slov, potichu. Vlastně úplně němě.
Pak se jen otočila a pomalými kroky sešla svah, který dělil panelový dům od silnice. Zastavila se pod ním. Naposledy upřela svůj pohled k tomu oknu, které kdysi dávno bylo jakýmsi útočištěm. Nepatrně zatřásla hlavou a vydala se na cestu.
Sama se sebou a s textovou zprávou, jež se uložila do konceptů v jejím telefonu, se ztratila ve tmě oné noci.

I hate you, I love you, I hate that I love you
Don't want to, but I can't put nobody else above you



Coma White

13. září 2016 v 18:42 | Jeffy Black |  Ledové kralovství taje
There's something cold and blank behind her smile. She's standing on an overpass, in her miracle mile.
'cause you were from a perfect world. A world that threw me away today, today. Today to run away.
A pill to make you numb. A pill to make you dumb. A pill to make you anybody else.
But all the drugs in this world won't save her from herself.
Her mouth was an empty cut and she was waiting to fall. Just bleeding like a polaroid that lost all her dolls.
'cause you were from a perfect world. A world that threw me away today, today. Today to run away.
A pill to make you numb. A pill to make you dumb. A pill to make you anybody else.
But all the drugs in this world won't save her from herself.
A pill to make you numb. A pill to make you dumb. A pill to make you anybody else.
But all the drugs in this world won't save her from herself.
'cause you were from a perfect world. A world that threw me away today.
A pill to make you numb. A pill to make you dumb. A pill to make you anybody else.
But all the drugs in this world won't save her from herself.
A pill to make you numb. A pill to make you dumb. A pill to make you anybody else.
But all the drugs in this world won't save her from herself.


Odrazový můstek

22. června 2016 v 21:32 | Jeffy Black |  Hlouběji než se zdálo
Mám rozpracované asi tři články, které by shrnuly nedávnou minulost, ale žádný z nich nikdy nebyl doveden k dokonalosti, tím myslím, že vždy skončil alespoň v půlce a z nějakého důvodu, jsem nemohla psát dál. Tak to zkouším znova pod hlavičkou článku týdne, který to vlastně tak trochu vystihuje.
Zbláznila jsem se? Možná.
Šílenství je samo o sobě mít pocit, že všechno zvládáte, ačkoliv se v průběhu uplynulého měsíce všechno bortilo a o nějaké stabilitě něčeho se nedalo mluvit absolutně v žádném směru. A tak číše přetekla. A s přetékající číší se začaly rodit šílené nápady... Tak už to v životě prostě bývá.
Když jsem těch sedmadvacet prášků polykala a zapíjela, neměla jsem v hlavě vlastně vůbec nic. Nevěděla jsem, co dělám. Nepřemýšlela jsem. Prostě se stalo něco, co jsem nebyla schopná zpracovat, a postupem času mi začalo docházet, co jsem vlastně udělala. Společně s neskutečnou bolestí hlavy se dostavil stav, který mi nebyl úplně neznámý, přece jen se historie opakovala...
Až na dětském jsem byla schopna začít nějak uvažovat. Samozřejmě špatným směrem, navzdory tomu... Všichni občas potřebujeme čas k pláči nad vlastním životem.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Co mám čekat. Nevěděla jsem nic.
Těžko někomu vysvětlím, že nešlo o sebevraždu a upřímně nemám potřebu svoje činy nějak obhajovat. Jednou jsem řekla, že pokud znovu zvolím tuhle variantu, bude vykonána precizně. A za tím si stojím. (Pokud to čteš a poznal ses, tak s úsměvem zdravím!)
Jsou situace, kdy křičíte, že nemůžete dál. A někdy vás nikdo neposlouchá. Možná si myslí, že ještě máte nějakou rezervu. Možná poslouchat nechce. Bolí to, opravdu to bolí a nejde slovy popsat, co v tu chvíli cítíte. A především jak se cítíte. Je to neskutečná hra pocitů a myšlenek. Nedají vám spát. Cítíte se příšerně. A tak křičíte víc...
Stejně to nikoho nezajímá.
Když dojde na činy, většinou je to dopředu špatně. Špatné rozhodnutí vytváří dobré zkušenosti, pakliže jste dostatečně rozumní a inteligentní. Pakliže dokážete přiznat vlastní chybu a smířit se s faktem, že jste tohle opravdu posrali.
Jenže já nemůžu říct, že bych něčeho litovala. Vím, že dlužím omluvu všem lidem, které jsem tím nějakým způsobem zranila. Jenže omluvami nic nespravím. Ta jizva tam vždycky bude. A prosit o odpuštění? Jsou věci, které se prostě nezapomínají. Přesto se znovu omlouvám. Ale já to musela udělat...
Když vám za hlavou pípá přístroj, který vám vlastně oznamuje, že jste pořád naživu, ačkoliv si tak nepřipadáte, začnete přemýšlet. Nad vlastním životem. Nad všemi chybami. Nad vším.
Došla jsem k závěru, že teď a tady se musím sebrat. Takhle to dál nešlo. Dneska to byla nemocnice, příští týden to mohla být psychiatrie a za měsíc rakev...
Bez bitvy válku nikdo nevyhrál.
Bez snahy nemáte právo si stěžovat.
Můj dosavadní život byl o tom nesnášet všechny a všechno. Nadávat, stěžovat si a vzdávat všechno předem. Nebojovat. Utíkat. Bylo načase s tím skončit.
Začít znovu, začít jinak.
Není to o tom říkat si, že všechno bude zase dobré. Jak řekla má oblíbená autorka v jedné své knize: "To bude v pořádku. Slova, která nic neznamenají, jsou to jen zvuky, pronesené do temné prázdnoty, chabé pokusy něčeho se zachytit, když padáme" -Lauren Oliver (Delirium)
Tak jsem všechno přehodnotila. Ze dne na den, jsem vstala, zvedla hlavu, podívala se z okna a usmála se. A možná tohle úplně obyčejné a titěrné gesto způsobilo to, že jsem začala úplně jinak.
Neříkám, že všechno, co dělám je správně. Nejsem pošetilá. Každý dělá chyby, je to normální. Důležitost tohoto faktu je v tom umět ty chyby pochopit popřípadě přijmout. Vzít si z nich to ponaučení a zkusit je neopakovat. Neříkám, že se to napoprvé podaří, že už nikdy neuděláte něco, čeho budete litovat. Že už nikdy neublížíte někomu, kdo je pro vás důležitý. Říkám, že je potřeba zkoušet to. Snažit se. Umět tu chybu přiznat. Umět chyby akceptovat u druhých a především umět je odpouštět. Nikdo z nás není bezchybný. Nikdo z nás není naprosto perfektní, ačkoliv se tak v záchvatu totální zamilovanosti může jevit.
Každé ráno od onoho osudného rána vstávám a zvedám hlavu s úsměvem, protože vím, že dneska mám zase možnost bojovat. Bojovat pro to, abych se další den mohla znovu usmát. Bojovat pro náruč, ve které chci trávit čas, ačkoliv i tahle náruč chybovala, stejně jako náruč má. Bojovat pro úsměvy všech lidí, kteří při mě stojí a bojují tenhle boj se mnou.
A přesně těmhle lidem bych chtěla strašně poděkovat.
Děkuju Maki.
Děkuju Ondro.
Děkuju Vláďo.
Děkuju Adélko.
Děkuju Haničko.
Děkuju Davčo.
Děkuju Janičko.
Děkuju Terko.
Děkuju Gábe.
Děkuju Viki.
Děkuju Káťo.
Děkuju Dáší.
Děkuju rodino.
A děkuju i všem ostatním, kteří při mě stáli v momentě, kdy jsem nevěděla, co mám dělat. Kdy jsem nevěděla, kým jsem a proč bych někým měla být, proč bych vůbec měla být.
A především děkuju rodině mé oblíbené náruče. Za slova, která byla v určitém momentě největší oporou. Za moment poslouchání a pochopení. A za andělíčka, který mi vždycky připomene, že se i v dnešní době najdou tací, kteří to s vámi myslí dobře, tací, kteří věci nedělají jen proto, že musí, ale proto, že sami chtějí. Děkuju!



Potřeby

18. května 2016 v 22:04 | Jeffy Black |  Ledové kralovství taje
Nikdy bych nečekala, že zrovna mě bude chybět šálek černého čaje a kniha, protože po tom v mém životě nikdy nebyla nouze. A najednou to chybí. Nečtu, nepíšu, nekreslím. Celé dny trávím tím, že si říkám, že bych se konečně mohla začít učit, protože tímhle způsobem opravdu propadnu. Na druhou stranu je mi to vlastně tak trochu jedno.
Mám za sebou 3 dny volna od školy z důvodu maturit, ale o odpočinku se vážně nedalo mluvit. Jsem v pernamentním stresu, který nemá konce. Do toho mám prosím pěkně ortézu na levé ruce, protože jsem šikovná a natrhla jsem si vazy. Bolí to jako svině.
Potřebovala bych měsíc někde pryč. Od února s Maki plánujeme, že pojedeme do Liberce (po kterém se mi tak strašně stýská) a do Ústí kvůli ZOO. Taky s přítelem plánuju, jak pojedeme do Budějovic za jeho skvělou rodinou. Když je čas, nejsou peníze. A když je čas i peníze, krachne to někde jinde.
Pořád jsem si nekoupila lístek na Točník ani na Votvírák. Pořád si říkám, že konečně vyrazím na nějaký koncert… Jenže nemám ponětí, kdy se k tomu vůbec dostanu.
Poslední dobou je toho hrozně moc. Semlelo se strašně moc událostí, co mi podkoplo nohy, co nepomohlo mému (našemu) vztahu s Ondrou, co mě donutilo k neskutečně hloupým myšlenkám.
Asi bych dneska nepotřebovala nic jinýho, než objetí.
Místo toho sama objímám kýbl, zvracím, brečím, zvracím a usínám naprosto vyčerpaná a mrtvá.
Největší radost mi dělá to, že zítra musím do školy. Opravdu... Mám pocit, že noční můry, které mě posledních čtrnáct dní budí, nejsou zdaleka tak hrozné, jako představa, že jdu do školy.
Mám všeho dost. Chci tomu dát padáka.
A tak čekám na někoho, kdo mi udělá MOJE KAFE (což umí asi tak 3 lidi na světě...), řekne mi, že to stojí za hovno a koukne se se mnou na další díl Dvou socek, protože přesně tenhle seriál vykresluj můj budoucí život. Budu servírka na drogách a chlastu, co žije v bytě chlapa, co je dva roky po smrti, pod falešným jménem, s další stejně zoufalou holkou.
A stejně mi bude líp, než je teď.

BTW: Konečně jsem dodělala ty debilní noviny (protože normálně odevzdáváte místo slohové pololetní práce 6 stránkové noviny). A vzhledem k tomu, že si Pan PoserMiZáda zažádal téma o škole, zvládla jsem do toho zahrnout článek o bondáži, aby si již jmenovaný Pan PoserMiZáda uvědomil, že si vždycky najdu možnost, jak mu ukázat, že jsem morálně narušená. Doufám, že se tim vaší rodině bude měsíc dobře vytírat prdel, protože 180 A4 k ničemu jinému sloužit nemůže.


Kam dál