Červenec 2015

Alenka

24. července 2015 v 1:02 | Jeffy Black |  Zmatek v hlavě, hřbitov v srdci

"Jak ti můžu pomoci, když nevíš, kdo jsi, ty hloupá?"

Nad vším tak strašně moc přemýšlíš, ale o ničem z toho nemluvíš. Během půl hodiny zvládneš vymyslet všemu minimálně tři úplně odlišný světy, kterých se už nikdy nezbavíš, pokud teď nepromluvíš. Ale proč bys to dělala? Proč sama sebe nenecháš v těch stavech zoufalství. Proč dělat věci jednoduše, když jdou dělat složitě. To bys přece nebyla Ty.

"Přála bych si, abych se konečně probudila."
"Pořád si myslíš, že sníš?"
"Jistě že jo, jsem v realitě, která se odehrává jen v mé mysli."
"Což by ovšem znamenalo, že nejsem skutečný."
"Bude to tak. Jsi jen výplod mojí fantazie. Zdává se mi o polovičních bláznech."
"No jo... Ale... Byla bys sama blázen, kdybys snila o mně."
"Tak asi jsem..."

Přestávám vědět, jestli mám v životě roli Alenky nebo Kloboučníka. Možná mám obě. Proč nad tím vůbec přemýšlím, proč to konečně nenechám jít, však už je to taková doba... Protože ti na něm záleží, k čertu s tím! K čertu s citama! Kdo o ně stojí? JÁ PROSTĚ NE!

"Zůstaň tady."
"To je nápad - cvaklý, bláznivě skvělý. Ale nejde to, musím odpovědět na pár otázek a udělat pár věcí. Budu zpátky než se naděješ."
"Zapomeneš na mě."
"Ovšem, že ne. Řekni, proč je havran jako psací stůl"
"Nemám ani ponětí. Čarovný den, Alenko."



Co přijde dál?

20. července 2015 v 19:34 | Jeffy Black |  Na konci hlavně
Další úspěšně probdělá noc v doprovodu myšlenek, které jsem nevyhledávala. Otázkou zůstává, jestli od pátku vlastně dělám něco jiného, než že se v tomhle všem úspěšně topím.
Zase mám knedlík v krku, zase chci křičet na celý okolí, zarývat si nehty do zad a propadnout v absolutní šílenství. Zase chci někam utéct, tak se uzavírám mezi svou malou barikádu, tvořenou ze čtyř stěn svého pokoje. Jak dlouho mi tohle ještě bude procházet? Věčně věků schovaná v posteli s kočkou nebo knížkou. Věčně polapená v pavučinové síti vlastních myšlenek, které doslova křičí a neexistuje vůbec nic, co by je dokázalo umlčet.
Vyjít ven? Odreagovat se? Vyrazit mezi lidi? Jen ta představa mě děsí. Tady není nikdo, kdo by na mě neustále zíral, kdo by o mně neustále mluvil. Tady nejsou lidi, jejichž pohledy mě spalují na prach. Protože tady není nikdo. Jsem tu jen já, slova písniček, jenž mi tu hrají stále dokola, vrnění jediného tvora, kterému patří ten kus ledu, co mám kdesi v hrudníku a obrovská knihovna, za kterou bych položila život.
Přesto si stále říkám, že bych měla něco změnit. Končívá to vlasy - bruneta, černovláska, černovláska s fialovým ombre. pozdeji fialová patka, nakonec fialovláska s modrým ombre. Proč mají ženský pocit, že změnou vlasů se jim mění život?

Rozhovor o ničem, s nikým

18. července 2015 v 2:41 | Jeffy Black |  Hledám se v myšlenkách
Je pět minut po druhý, což je čas, kdy normální lidi spí, alkoholici pijí a Blacková přemýšlí nebo pije s nima. Udivuje mě, co všechno si dokážu najít na normálních věcech. Tikání semaforu je zkrátka strašně uklidňující, smích, vycházející z hospody od naproti je dnešní nocí víc snesitelný, než kdy jindy a černá obloha posetá hvězdami mi výjimečně nepřijde nudná. Jako kdyby dnešní noc byla jiná než všechny ostatní, jako kdyby se právě dnešní nocí měl stát nějaký osudový zvrat. Jenže se nic nestane, pravděpodobně budu jako vždy sedět alespoň do čtyř na balkóně, sledovat ulici, kterou jednou za půl hodiny projede auto, a budu si vyčítat to, že neumím jednat narovinu.
Možná nakonec přece po flašce šáhnu, protože poslední dobou je to jediná věc, která mi rozumí a zahání ty strašně užírající otázky, mající potřebu mi křičet v hlavě jedna přes druhou. Možná tu prostě jen zůstanu, budu sedět s dekou přehozenou přes záda, ztracená ve vlastní hlavě, ve který je takový bordel, že by se za něj nestydělo ani prase, natož "dáma".
Co, proč, kdy, kam, kdyby, co kdyby, možná, ale co když, ... Co na tom vlastně záleží, TEĎ je prostě teď a přemítáním o tom, co mohlo být je nesmysl. Nebo možná není, přesto bych se tomu ráda vyhnula, alespoň dneska.