Vnitřní démon

14. srpna 2015 v 11:42 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
"Teď nebo nikdy! Vzpomeň si na to, co ti všechno udělala, to jí to vážně všechno projde? To jí všechno odpustíš?"
"J-j-já nevím," zakoktal jsem, když jsem podruhé minul klíčovou dírku a na obličeji se mi zrodily kapičky potu.
"Nebuď zbabělec!" sykl po mně a já si uvědomil, že nemám na výběr.
Vešli jsme. Ani tma, která nás obklopovala ze všech světových stran, nás nedokázala zastavit. Po patnácti letech neexistuje překážka, kterou byste neznali, možná právě díky tomu, že jste se o ní ve tmě už párkrát přizabili při cestě do postele. Pár rozdílů tu ovšem bylo. Teď jsem nedával boty do botníku, nevěšel jsem šálu s kabátem na věšák a nepokládal jsem pracovní kufřík na židličku vedle botníku. Vlastně jsem neměl kabát, šálu ani kufřík. Polobotky vystřídaly ošoupané staré tenisky s obrovskou dírou v podrážce, a ani ty jsem nezouval.
V tichosti jsme prošli chodbou do obývacího pokoje, jako obvykle byla zapnutá televize a mně prolítlo hlavou jedno krásné české rčení - starého psa novým trikům nenaučíš. Nemusel jsem se o to zajímat, nemusel jsem ji vypínat, protože já už se na rodinném rozpočtu nepodílel. Složenky s mým jménem chodily na úplně jinou adresu a byly na nich úplně jiná čísla.
U sedačky se válely růžové bačkůrky, opět jí nechala chodit bosou. Vsadil bych všechny prachy, co mi ještě zbyly, že je opět nadraná jak fena a čeká na toho idiota, kterýmu dřív nebo později taky před ksichtem zamává značkou zákazu vjezdu a on jí pošle do háje, protože ho nic jinýho nezajímá.


"Je tu ještě někdo?" zeptal se mě a mně opět došlo, proč jsem tady. Nepřišel jsem jí vyčítat, že naší dceři neobouvá boty. Nepřišel jsem jí dávat lekce slušného chování, ani jí připomínat, že je matka malý holčičky, která jí denně vidí ožralou.
"Neni, dveře do pokoje jsou zavřený," odpověděl jsem a pokračoval v cestě do ložnice.
Otevřel jsem dveře. Po měsíci jsem spatřil svou ještě pořád ženu, jak spí v posteli, kterou jsem před patnácti lety dával dohromady. Lampička na nočním stolku byla rozsvícená, všude po podlaze se válelo oblečení, odpadky a dvě prádzný flašky od vína.
Ráno budeš mít co uklízet, pomyslel jsem si. Pak mi ovšem došlo, že pro některé z nás už ráno nebude.
"Udělej to! Zabij tu couru!" zakřičel můj parťák hlasem plným nadšení.
Zpanikařil jsem, celou dobu jsem věděl, že to nezvládnu a mé domněnky se touhle chvílí potvrdily. Schytal jsem několik nadávek na mou osobu. V tu chvíli se přetočila na záda a já si všiml, že jí průsvítá to bílý tričko. A taky jsem si všiml řádku cucfleků na krku. Má matka měla pravdu, když mi v den naší svatby říkala, že není nic víc než malá holka, která neví, co chce a nikdy to nezjistí. Měl jsem jí poslechnout, měl jsem dát na její rady a utéct.
Když jsem k jejímu spánku přiložil hlaveň mé nové lásky, otevřela oči. Podívala se na mě nechápavým pohledem, ale o co šlo, už jí nikdy nikdo nevysvětlí. Když otevřela ústa, věděl jsem, že je čas. Ona se rozhodla křičet a já jí sebral možnost to uskutečnit. Jedním ladným pohybem svého prstu, jsem ukončil život děvky, která zničila ten můj.
Chvíli jsem tam jen tak stál. Neposlouchal jsem řeči o tom, že musíme vypadnout, protože sem někdo přijde.
"Teď už můžeme být pořád spolu, Leni." pronesl jsem do ticha, když jsem si sedal na postel a chytal za ruku svou ženu.
Věděl jsem, že mám ještě jednu kulku. Věděl jsem, že je to moje poslední šance.
"Miluju tě. I přes to, že jsi radši mrdala někoho jinýho. Miluju tě, a proto jsem to udělal. Abychom mohli být pořád spolu, víš? Miluju tě, strašně moc tě miluju, Leničko," zašeptal jsem, naposledy políbil její rty a přitiskl jsem hlaveň i ke svému spánku.
"Nebuď kretén! Nemůžeš mít na svědomí tři životy za jeden večer! Pokud to uděláš, nepůjdeš tam, kam šla ona! Budeš se napořád smažit v pekle!" rozkřičel se.
"Zmlkni! Tobě nikdy nešlo o to, abych byl šťastný! Nerozumíš naší lásce!"
"Moc dobře rozumím tomu, že se chceš zabít... Že nás chceš zabít kvůli děvce, která neuměla držet hnáty u sebe!"
"Zavři hubu!"
"Mám pravdu a ty to víš!"
Nestihl jsem odpovědět. Nestihl jsem stisknout spoušť. Selhal jsem. Nebyl jsem to já, kdo nás zabil, kamaráde. Nebyl to ani ten týpek v uniformě, co se najednou objevil mezi dveřma a ani jeden z nás si ho nevšimnul. Byl jsi to ty. Ty a tvoje pomstychtivost nás dohnala k činu, který se neodpouští.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 oonamagritte oonamagritte | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 12:39 | Reagovat

Jedním ladným pohybem svého prstu, jsem ukončil život děvky, která zničila můj život.

Brutální. Zvláštní. pěkné :)

2 jeffyblack jeffyblack | 14. srpna 2015 v 22:22 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuju :)

3 Ainowa Ainowa | Web | 16. srpna 2015 v 19:14 | Reagovat

Děsivý, příšerný, nádherný. Musím si to přečíst ještě jednou. Trochu mi to připomnělo Klub rváčů :)

4 jeffyblack jeffyblack | 17. srpna 2015 v 12:34 | Reagovat

[3]: Jsem asi divná, ale Klub rváčů jsem nikdy neviděla (podobně jako Trestnou lavici atd..) :D Každopádně moc děkuju za ohodnocení článku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama