Září 2015

Podzimový děcko

24. září 2015 v 21:58 | Jeffy Black |  Ledové kralovství taje
V krbu plápolá oheň, ohřívající má chodidla. Ruce hřeje hrnek horké kávy, mimochodem jsem rozhodnutá provdat se za kávovar, zbytek těla pokrývá červená deka a to všechno doprovází To od pana Kinga. Nemám, co vytknout. Chybí snad jen obrovská hromada gumových medvídků, čokoládový cookies a o trochu lepší reproduktor notebooku.
S podzimem se vždycky všechno mění. Najednou mám tolik času na své aktivity. Knihovna na mě volá, abych do ní šáhla, krb prosí o rozdělání ohně, kávovar mě svádí a inspirace přichází sama bez proseb.
Hrozně jsem se na tyhle dny těšila. Všechno je pohodovější, nemusím odpoledne chodit mezi lidi, nemusím nic řešit, nemusím vnímat svět, protože můj vysněný svět se na pár měsíců stává skutečností.
Vždycky jsem si říkala, že určitým lidem třeba časem začnu chybět a ozvou se. Dnes už jsem to vzdala. Nemá cenu nad tím kolečkem sedět, trucovat a čekat. Znáte to, ne? Zkrátka nepotřebujeme lidi, kteří nepotřebují nás.
Káva v hrnku pomalu mizí, kapitoly získávají stále vyšší a vyšší čísla, oheň pohasíná a mé víčka nezvykle brzo padají. Další víkend po jeho boku přichází a já nebudu lhát, strašně se těším.
Podzime můj milý, vyslyš přání jedné z dcer a neukončuj její štěstí tím, že necháš jiskru ve tvých očích vyhasnout.


Pěšák jde na konci hry do stejné krabičky jako král

7. září 2015 v 21:41 | Jeffy Black |  Hlouběji než se zdálo
Jednoho krásného dne bych ráda vyšla z domu s tím, že po mně každý nekouká. Občas mám pocit, že mám uprostřed svého zatraceně vysokého čela (čtěte billboardu) nápis TOPÍM KOŤÁTKA, ŠTĚŇÁTKA A UPÁLIM VÁM DÍTĚ.
Uvědomte si, že nejsem zvířátko v zoo, že se můj přístup k vám odráží z vašeho přístupu ke mně. Pokud půjdu po náměstí a vy se za mnou desetkrát otočíte, nebudu se na vás usmívat a přesvědčovat vás o tom, že nejsem to, co jste si právě utvořili v hlavě.
Vážně, přijde mi to směšné. Dvě úchvatné dámy, jejichž oblečení připomíná pytle na brambory, budou hlasitě komentovat můj kabát, síťované punčocháče a steelky. Oblečení, které stálo víc než veškerý oděv v jejich šatníku. A pak se ještě diví, když se na svou obranu ohradím a automaticky se stávám drzou a sprostou.
Proč se lidi stále nedokážou odprostit od prostoduché myšlenky, že tetování mají jen vězni a prostitutky? Proč nedokážete přijmout to, že jsou lidi s odlišným stylem než je ten váš. Proč máte potřebu neustále někoho někam sáčkovat a škatulkovat? Od které doby určuje vzhled intelekt a charakter?
Za svůj patrně krátký život jsem pochopila, že být jiný je něco, co se v dnešní době neodpouští. A já vážně budu radši jiná než tuctová. Nejsem člověk toužící po lidské přízni, nejsem člověk s potřebou být středem pozornosti. To vy mě středem pozornosti děláte. Mně je úplně fuk, jestli za mnou jde holka s kilem paštiky po obličeji nebo plešatej chlap s ocvočkovanejma ušima. Mně je jedno, jestli jste malí, velcí, divní nebo normální. Proč je teda tohle problémem pro vás, když své okolí zvládnu akceptovat i já, jakožto člověk, který lidi nesnáší.
Všechno je to jen o omezenosti. Pár let se pohybuju v komunitě extravagantních lidí, našla jsem zde pár jedinců, kteří jsou zajímaví, inteligentní a jsou mi přáteli. Našla jsem zde pár blbců, které jsem viděla jednou, možná dvakrát, a stačilo mi to.
A není to o tom, že s nimi mám něco společného a s ostatními ne. Názorným příkladem je například má nejlepší kamarádka a můj přítel. Má nejlepší kamarádka je drobná, extravagantní červenovláska. Můj přítel je úplně normální kluk se zálibou ve sportu a zbraních. Oba dva jsou si neskutečnými protiklady, přesto naše vztahy klapou na jedničku s hvězdičkou.
Zvláštní? Nemyslím si. Spíš vypovídající o tom, že vzhled hraje ve vztazích tu nejmenší roli, jaká vůbec existuje. A ano uznávám, že zaujmout mě je těžké. Že dokázat si mě získat je ještě těžší. Ale pokud mě někdo odsoudí jen proto, že mám fialovou hlavu, tunel, kérku a neoblíkám se tak, jako zbytek školy, proč bych se měla snažit a odpouštět si připomínky o jeho inteligenci?
Já vás ke svému životu vážně nepotřebuju. Jen bych se chtěla dožít toho, že jednou vyjdu s tím, že lidi nemají připomínky o čarodejnicích, kriminálnících, šlapkách a pochybných existencích.
Zkuste lidi nejdřív poznat, pak až soudit. Už dost krát se mi stalo, že za mnou člověk přišel s přiznáním toho, že si o mně myslel úplně něco jiného. První dojem je zkrátka jenom dojem.
Vy nejste víc, já nejsem víc. Na konci hry půjdeme všichni do jedné a té samé krabičky.

Divný a ještě divnější

3. září 2015 v 22:40 | Jeffy Black |  Hledám se v myšlenkách
Někdy je všechno tak hrozně zvláštní... Někdy vlastně nevím, kdo jsem, proč tu jsem a jaká bych měla být. Někdy mám tendenci utéct před celým světem, před sebou. Někdy nerozumím sama sobě. A to někdy je až moc časté někdy.

Uvězněna v korzetu osamělosti, toužila po obyčejnosti, která ji měla osvobodit.

Kdyby alespoň nebylo všechno pod mozaikou z černých a šedých odstínů, kdyby alespoň něco dávalo smysl. Kdybych alespoň veděla kudy jít. Jenže já nevím. Nevím, fakt nevím a mám potřebu sednout si na tu křižovatku a čekat, dokud mě něco nesrazí. A pak vlastně nevím, co by mě mělo srazit... Vlak? Auto? Náklaďák? Existuje vůbec něco takovýho na týhle cestě? Nevím.
Zdá se mi, že toho nevím nějak moc. Nesnáším tyhle večery, vážně. Chtěla bych něco dělat, cokoliv. Ale ty myšlenky nedají pokoj. Čtení mi nepomáhá, spánek nepřichází, procházka je zbytečná a všichni jsou tak daleko... A ti kteří daleko nejsou, neposlouchají. Je těžké najít někoho, kdo poslouchá. Někoho kdo nepředstírá, že chápe, ale vážně chápe.
Někdy bych si přála být úplně obyčejná. Podle představ okolí. Ta dcera, kterou očekávali. Ta studentka, kterou bych být měla. Ta holka, co je jen další z davu. A pak si uvědomím, že to bych vlastně nebyla já. Jenže kdo jsem?
Tolik otázek... Tolik posranejch otázek, který nemají odpověď.
Ležím, poslouchám hlasy z televize, ale nevnímám slova. Přemýšlím, ale nevím o čem. Poslouchám ten hlas v hlavě, ale když ho slyšet chci, mlčí.
Nevím, co mám dělat, tak piju další hrnek kávy a pomalu se smiřuju s tím, že tahle noc bude bez spánku. Ani jsem si nevšimla toho, že mi dohrála písnička...
Ani nevím, jak mám tohle ukončit. Což je vlastně další věc, co spadá do složky nevím. A tak prostě nevím, zustanou nevím. A já zůstanu divná. A všechno ostatní zůstane divný se mnou.