Pěšák jde na konci hry do stejné krabičky jako král

7. září 2015 v 21:41 | Jeffy Black |  Hlouběji než se zdálo
Jednoho krásného dne bych ráda vyšla z domu s tím, že po mně každý nekouká. Občas mám pocit, že mám uprostřed svého zatraceně vysokého čela (čtěte billboardu) nápis TOPÍM KOŤÁTKA, ŠTĚŇÁTKA A UPÁLIM VÁM DÍTĚ.
Uvědomte si, že nejsem zvířátko v zoo, že se můj přístup k vám odráží z vašeho přístupu ke mně. Pokud půjdu po náměstí a vy se za mnou desetkrát otočíte, nebudu se na vás usmívat a přesvědčovat vás o tom, že nejsem to, co jste si právě utvořili v hlavě.
Vážně, přijde mi to směšné. Dvě úchvatné dámy, jejichž oblečení připomíná pytle na brambory, budou hlasitě komentovat můj kabát, síťované punčocháče a steelky. Oblečení, které stálo víc než veškerý oděv v jejich šatníku. A pak se ještě diví, když se na svou obranu ohradím a automaticky se stávám drzou a sprostou.
Proč se lidi stále nedokážou odprostit od prostoduché myšlenky, že tetování mají jen vězni a prostitutky? Proč nedokážete přijmout to, že jsou lidi s odlišným stylem než je ten váš. Proč máte potřebu neustále někoho někam sáčkovat a škatulkovat? Od které doby určuje vzhled intelekt a charakter?
Za svůj patrně krátký život jsem pochopila, že být jiný je něco, co se v dnešní době neodpouští. A já vážně budu radši jiná než tuctová. Nejsem člověk toužící po lidské přízni, nejsem člověk s potřebou být středem pozornosti. To vy mě středem pozornosti děláte. Mně je úplně fuk, jestli za mnou jde holka s kilem paštiky po obličeji nebo plešatej chlap s ocvočkovanejma ušima. Mně je jedno, jestli jste malí, velcí, divní nebo normální. Proč je teda tohle problémem pro vás, když své okolí zvládnu akceptovat i já, jakožto člověk, který lidi nesnáší.
Všechno je to jen o omezenosti. Pár let se pohybuju v komunitě extravagantních lidí, našla jsem zde pár jedinců, kteří jsou zajímaví, inteligentní a jsou mi přáteli. Našla jsem zde pár blbců, které jsem viděla jednou, možná dvakrát, a stačilo mi to.
A není to o tom, že s nimi mám něco společného a s ostatními ne. Názorným příkladem je například má nejlepší kamarádka a můj přítel. Má nejlepší kamarádka je drobná, extravagantní červenovláska. Můj přítel je úplně normální kluk se zálibou ve sportu a zbraních. Oba dva jsou si neskutečnými protiklady, přesto naše vztahy klapou na jedničku s hvězdičkou.
Zvláštní? Nemyslím si. Spíš vypovídající o tom, že vzhled hraje ve vztazích tu nejmenší roli, jaká vůbec existuje. A ano uznávám, že zaujmout mě je těžké. Že dokázat si mě získat je ještě těžší. Ale pokud mě někdo odsoudí jen proto, že mám fialovou hlavu, tunel, kérku a neoblíkám se tak, jako zbytek školy, proč bych se měla snažit a odpouštět si připomínky o jeho inteligenci?
Já vás ke svému životu vážně nepotřebuju. Jen bych se chtěla dožít toho, že jednou vyjdu s tím, že lidi nemají připomínky o čarodejnicích, kriminálnících, šlapkách a pochybných existencích.
Zkuste lidi nejdřív poznat, pak až soudit. Už dost krát se mi stalo, že za mnou člověk přišel s přiznáním toho, že si o mně myslel úplně něco jiného. První dojem je zkrátka jenom dojem.
Vy nejste víc, já nejsem víc. Na konci hry půjdeme všichni do jedné a té samé krabičky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Deny Deny | 8. září 2015 v 21:04 | Reagovat

mluvíš mi z duše já na první pohled vypadám jako šprtka nebo další normální holka a potom začnu mluvit a řvát přes celou třídu a nebo se mě někdo zeptá co poslouchám... lidi jsou potom dost překvapený :D a naopak když mě potom někdo zná a potom mě potká třeba v autobuse kde se skoro nehýbu a čučim z okna

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama