Říjen 2015

9 Crimes

26. října 2015 v 20:12 | Jeffy Black |  Na konci hlavně
It´s the wrong kind of place to be thinking of you

Pomalu se to blíží k číslu čtyři, víš, co to znamená? Znamená to 1460 dní bez Tebe. Když se nad tím zastavím, je to vlastně dost zvláštní, vždycky bylo. Budou to čtyři roky a já pořád nenašla sílu jít dál bez potřeby se vracet. Ty čtyři roky jsou nejhorším obdobím v mém životě, nejsmutnější fakt je ten, že už nikdy nepřijde období lepší.
Chybíš mi. Pořád. Strašně. A hrozně to bolí.
Přemýšlím nad tím, jestli se máš dobře. Jestli se vůbec ještě nějak máš. A pokud ano, vzpomínáš si na mě? Víš vůbec ještě, kdo vlastně jsem?

If you don't shoot it how am I supposed to hold it

Přála bych si mít možnost rozloučit se s člověkem, jehož existence byla celým mým světem. Tolik let strávených v jednom objetí, tolik usušených slz, tolik rad, tolik smíchu. Vždycky si věděl, co máš říct. A já vždycky tajně doufala, že jednou budu alespoň trochu jako Ty.
A já jsem donucena říct, že už je to všechno hrozně dávno. V mém životě se stihlo prostřídat tolik nových kapitol. Tolik nových lidí, tolik nových objetí. Nikdo nebyl Ty. Nikdo nebude Ty. Nikomu nedovolím být Ty. Protože Ty jsi Ty.
Není to spravedlivé. Nikdy se to nikoho neptá. Ostatní jsou nuceni čelit faktu ztráty. Obrovské ztráty způsobující bolest, která nikdy neskončí. Vždycky tam někde bude. Tak hluboko, že nebude potřeba pro ni brečet. A občas vyleze o trošku výš, aby se připomněla, aby sebrala pocit nezranitelnosti, jako kdyby chtěla říct, že nemůžete zapomenout. Ona však zapomíná na to, že na některé věci zapomenout nejde.

Is that alright with you? No.

Ten den se vrací a vrací, nedá mi spát. Černé šaty, třesoucí se rty, slzy. Rakev, jenž se stala jakýmsi domovem pro šestnáctiletého kluka. S každým nádechem zvyšující se bolest v hrudníku. Neschopnost slov ba dokonce udržení se na nohou. Tolik myšlenek, tolik bolesti. Přijmutí faktu, že naposled je právě teď. Naposled, které si jeden nemůže pamatovat a druhý na něj nemůže zapomenout.
Čas říct vzájemné sbohem nepřijde. Jednomu je tato šance sebrána, druhý není připravený ho říct. Dokonce ani po čtyřech letech ne...

Pád bez skoku

1. října 2015 v 23:04 | Jeffy Black |  Na konci hlavně
Jsou dny, kdy mám tendenci utíkat před bytem, do kterého se musím denně vracet. Jsou dny, kdy nemohu trefit klíčovou dírku i přes naprostou střízlivost, jako kdyby i mé tělo křičelo ne. Vážně se nerada vracím domů. Domů... Ani nevím, proč tomu tak pořád říkám. Po otevření dveří mě nečeká nic jiného než křik, atmosféra nutící člověka ke škubání vlastních vlasů, potřeba být sám, chuť utéct a nikdy nekončící pohledy opovržení.
Občas sama sebe musím okřiknout. To ve chvílích, kdy bych si nejradši zabalila pár věcí a odjela na druhou stranu republiky. Však já už přece neutíkám... Tahle tendence mě ovšem asi nikdy neopustí. Zvyk je železná košile. Vypadnout při každé možné příležitosti se stala běžnou součástí víkendů. Abstinence je těžká.
Asi to na mě zase padá, asi zase padám já.
Někdy se probudím a přála bych si, aby mě někdo přivázal k posteli a zapálil to tady. Jindy utíkám do školy už na sedmou, protože tam čeká náruč někoho, komu na mě záleží.
Už zase bojuju s pocitem, že neumím být dobrá přítelkyně. Vlastně mám pocit, že neumím přijmout fakt toho, že bych někdy byla pro někoho dost dobrá, protože dost dobrá nejsem ani sama sobě. Však moje maximum bylo vždy minimem pro druhé, proč by to najednou mělo být jinak?
Zase se všechno tříští na tisíc malých kousků a já už opravdu nemám sílů je zase lepit k sobě... Nevím, jestli chci vylézt na svah a křičet do údolí, nebo ležet na studné zemi pokoje a mlčet.
Neměla bych mít večerní prostor pro myšlenky. Neměla bych pít kafe po desátý, neměla bych mlčet. Vždycky jsem byla na všechno sama a teď, když to tak být nemusí, tu samotu volím dobrovolně...
Prosím řekněte mi někdo, kde dělám chybu. Po narození by se k lidem měli dávat příručky, všechno by bylo snadnější. Jak se ve mně má vyznat kdokoliv jiný, když se v sobě nevyznám sama?
Lustr a vystouplina na stropě, kterou pravděpodobně prochází kabel (pokud ne, omluvte mě, jsem gymplák...) se stává každovečerním středem pozornosti. Koho zajímá škola (matku). Koho zajímá to, že se zkouší (matku). Koho zajímá, že neumím vůbec nic (matku).
A koho zajímá, že zas nemůžu spát, topím se v depresi a nevím, co dál? Najednou ten hlas mlčí. Asi mu zase došly odpovědi. Nebo tím chce něco naznačit...
Obdivuju člověka, co tohle zvládne přečíst až do konce. Vážně, smekám před ním.
Padám, padám, padám, ale neskáču.
A kdybych skočila, bála bych se padat. A možná proto neskáču.

Pokud je na skoku něco obtížného, je to pád.

A tak jsem se jednou v něčem našla

1. října 2015 v 22:23 | Jeffy Black |  Hlouběji než se zdálo
Ačkoliv nejsem příznivcem článků, které obsahují jen obrázky, tenhle je jedním z těch, který zvládne mluvit sám bez doprovodného textu kolem.