Únor 2016

Ručičky na hodinách a věci, co už nezměním

29. února 2016 v 3:26 | Jeffy Black |  Zmatek v hlavě, hřbitov v srdci
Jsou tři ráno a já proklínám antibiotika, protože po nich přijde buď stav bez možnosti spánku, nebo šílený křeče do žaludku, člověk si asi nevybere. Správně, zase jsem nemocná. Přemýšlím, že si koncem března zařídím detox, asi ho už potřebuju vzhledem k tomu, jak často do sebe tohle chemický svinstvo musím cpát.
Možná někdo postřehl ten malý výkřik do tmy, jehož existenci zapudím hned potom, co tohle dopíšu. A společně s ním promažu dalších pár věcí, co tu sice mají své místo, ale je čas je přeložit.
Celý večer jsem přemýšlela, což se po dlouhé době zdálo efektivní. Přišla jsem s tím, že je čas posunout se dál. Nechat některé věci a lidi v minulosti a společně s nimi i ten malý kousek mně, co toužebně křičí a prosí, abych to nedělala.
Jenže já zkrátka musím. Klidně tomu někdo říkejte útěk, nebojím se přiznat, že celý život před něčím úspěšně i neúspěšně utíkám. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila opak. A sobě zpravidla nelžu.
Je čas jít dál. Je čas zavřít všechno do krabičky uvnitř mě a schovat ji někam daleko, aby na ni nikdo nemohl. Abych na ni nemohla já.
Upřímně nevím, jak dlouho mi tahle nálada, kdy působím hrozně vyrovnaně, smířeně a sebejistě, vydrží. Ale dlouho tomu nedávám.
Rozhodla jsem se utnout určitá citová pouta vůči několika lidem, věcem. Nechávám je jít a společně s jejich odchodem pečlivě střežím to, aby sebou neodnesl vzpomínky. Protože pokud něco dělá mě mnou, jsou to vzpomínky.
Hájím to slovy, že je potřeba nechat to jít. Čas otevřít dveře něčemu novému.
A zároveň doufám, že se pokusí vrátit. Že pochopí důvod proč, že to konečně nebudou jen prázdné řeči.
Všechno je to strašně složitý. Nevím, jak mám vysvětlit, že to dělám i nedělám dobrovolně. Nevím, jak mám vysvětlit, že vlastně nevím, zda to vůbec zvládnu.
Co když ještě není správná chvíle na to, nechat to plavat?
Co když to vlastně nechci nechat odejít?
Tolik času, činů, slov a úsilí, co jsou schovaná v pomyslné lahvi, kterou je potřeba zakorkovat a poslat po vodě. A já nevím, jestli jsem připravená vyslat ji po moři do neznáma.
Říkám si, že není jiná cesta kudy ven. A zároveň šeptám, že jsem možná nepřemýšlela nad všema.
Jeden člověk v mém životě vždycky říkal, že pokud člověk zvážil všechno, zvážil toho moc. Je na čase vyslyšet jeho slova a dát jim za pravdu.
Nemůžu pořád couvat se staženým ocasem. Nemůžu se přemlouvat, že se to ještě změní. Mělo šanci se to změnit...
Přece jen... Není to o tom, že by došlo k nějaké ztrátě. Neutíkám od vás, utíkám od věcí, od kterých utéct musím. Utíkám od faktu, že jste mne utéct nechali...

Je čas jít dál...

Analýza osobnosti? Fuck off.

22. února 2016 v 21:06 | Jeffy Black |  Hlouběji než se zdálo
Dneska jsem narazila na staré zprávy jednoho kluka, kterého jsem pár dní považovala za inteligentního a v pohodě. Měli jsme si o čem povídat, nevystupoval jako hloupý člověk, občas z něj vypadl i docela zajímavý názor... A pak to všechno posral.
Jsem známá tím, že jsem nepřístupná lidem. Nevěřím jim a trvá mi vážně dlouho, než se nějakým způsobem otrkám. Umím chápat, že to se mnou občas není jednoduché, že jsem k nevydržení i sama sobě natož ostatním, ale nemyslím si, že by se to nedalo zvládnout. Neodradí tě nesnesitelná, tajnůstkářská, zlá mrcha? Budeš mě milovat jako největší sluníčko pod sluncem.
Ovšem pokud někdo koho vůbec neznám přijde po pár dnech psaní s tím, že bych měla přehodnotit úplně všechno, co dělám a začne mi radit a vyvracovat všechno, dostane jednosměrnou jízdenku do míst, kam denní světlo nedosáhne.
Přišlo mi to vtipné. Začalo to tím, že jsem jeden večer vážně neměla náladu. Budu alespoň předstírat, že tyhle večery nejsou častý. Ale zkrátka jsem byla dost otrávená vším a jediný, co jsem chtěla, byla postel a plyšovej medvěd od nejlepší kamarádky, bez jeho přítomnosti prostě nemám vůbec žádnou šanci usnout.
A pak přišla podrobná analýza mojí osoby. Upřímně jsem vážně neočekávala pochopení od člověka, co je typickým děckem bohatých rodičů. Od člověka, co měl vždycky to, co si nějakým způsobem vydupal a především od člověka, co nikdy nezažil nic, co by ho psychicky zlomilo. Jenže pokud jste přesně tenhle typ člověka, nemáte vůbec právo soudit ostatní za to, že se nějakým způsobem trápí, protože za prvé vůbec netušíte důvod, a pokud ano, nemáte ani ponětí o tom, jaký to sakra je.
Začalo to tím, že mi zkoušel objasnit to, proč jsem "jiná". Prvotní problém bude v tom, že nejsem jiná. Jsem naprosto normální člověk a tohle dementní škatulkování a určování norem normality mě přivádí k šílenství!
Od "jiný" přešla řeč na moje vlasy. "A prosím nemysli si že tvé vlasy jsou špatné jen ostatní ti tiše závidí tvou osobitost a tak dělají, co dělají protože tady je zakorenena představa že co je jiné je špatné a všichni mají být stejní ale to tak není."
Nevím, kde vydedukoval to, že bych měla problém se svojí hlavou. Vlasy jsou jedna z mála věcí, co na sobě naprosto zbožňuju a denně se otáčím ke slunci s obrovským díkem pro všechny poníky a jednorožce za to, že moje vlasy pořád drží a nevypadají zničeně. Protože jsou naprosto zničený. Ono taky co čekat, vzhledem k tomu, že je neustále barvím, že je už 4 roky téměř denně žehlím a že je docela často fenuju. Krom toho na nich fakt neni nic divnýho. A už vůbec né nic k obdivu nebo závisti. Mám jeden a ten samej "účes" už skoro čtyři roky, a to že jsou barevný opravdu v dnešní době není nic, co by mě dělalo "osobitou, vyjímečnou a bohyní všeho!" LOL
Už v tuhle chvíli jsem nevěřila vlastním očím. To jsem však netušila s čím přijde dál.
Snažil se mě vytáhnout ven. Upřímně nejsem člověk, co rád chodí někam s někým, koho pořádně nezná, pokud jsme se neseznámili osobně. Z tohohle faktoru mi byla naočkována něco jako sociální fobie. Já se lidí prosím pěkně nebojím, JÁ LIDI NESNÁŠÍM. A v tom je sakra rozdíl. A pokud za mnou někdo přijde s variantou, že si budeme povídat skrze zavřené dveře, zvažuji to, že je něco špatně s ním, ne se mnou.
A pak přišlo finále. "... nicméně na tvou alergii bohužel není lék jen to jde zmírnit pomocí arogance, alkoholu, predstirani a ignorance ostatních což někdy funguje dobře ale není to řešení pro tebe vždyť podle tvojí zpovědi jsi rozhodně hodně hodná empaticka holka které záleží na ostatních."
Tohle prosím pěkně napsal člověk, co si se psal čtyři dny. Já jsem empatická? Opravdu? Já? Hodná? Záleží mi na ostatních? :D Prosím Vás. Jsem ten největší sobec, jakýho znám. Lidma opovrhuju, jsem sarkastická, vystupuju bezcitně, neberu si vůbec žádný servítky s nikým a dělá mi dobře, když přivádím lidi do myšlenek, že jsou opravdu k ničemu. Krom toho jsem náladová, výbušná, věčně protivná, nevrlá a dost asketická.
To že mi na někom záleží je logický. Na mně. Na mojí koččce. Na mojí posteli. A možná maličko na tý bandě férovejch zmrdů, který občas nazvu kamarádama.
A ano měla jsem období, kdy jsem chlastala první, druhou i třetí ligu. Ale upřímně, kdo ne? Kdo nikdy nezkusil vypít se z problémů? Jeffyno moje svatá. A s jednou rukou na srdci a druhou na bibli přiznávám, že jsem ignorat, a co jako? Když nebudeš debil, nebudu tě ignorovat. Proč ztrácet čas s někým, kdo je vypatlanej. Život mám jenom jeden a psychický zdraví taky.
Na mojí alergii není lék. Těžko bude lék na něco, co nemáte. Prostě nesnáším dnešní společnost, to neznamená, že mám vypolstrovaný zdi, svěrací kazajku a melu si sama pro sebe (dobře tohle dělám...). Nechci být jiná. Chovám se takhle celý život. Už od mala jsem všechny nesnášela. Hrála jsem si sama, vyrostla jsem ve stínu "lepšího a úžasnějšího" sourozence, nemám potřebu se nikomu zavděčit tím, jaká jsem, protože jsem od narození v prostředí, kde to protě nejde. A má to svoje výhody.
Asi si dovedete představit, jak mladej pán skončil. Naprosto odstřihnutý od jakýhokoliv kontaktu se mnou, v naprostém ignoru. Protože pokud něco nesnáším, jsou to rádoby psychologický kecy na mojí osobu, který opravdu nepotřebuju a nestojím o ně. Jste tím nudní a dokazujete tím, že jste úplně mimo mísu. Já taky nerentgenuju lidi, který potkám na ulici a nemyslím si o nich, že jsou sériový vrazi jen proto, že se na mě neusmáli.

Prosím ne

21. února 2016 v 20:42 | Jeffy Black |  Na konci hlavně
Znovu přišla chuť omlátit si hlavu o nejbližší stěnu. Vlastně přišla už ráno, společně s chutí vytáhnout si střeva, přehodit je přes lustr a oběsit se na nich. Opravdu nechápu, kde je chyba. Čtyři dny trávíte nad učením něčeho, co vám jednou budou sloužit leda k vytření prdele. Čtyři dny. Do testu popíšete celou A4 a kus z druhé. Výsledná známka na bakalářích - 5.
A teď mi někdo řekněte, že si ze mě kdosi dělá prdel, protože jestli je tohle opravdu pravda, tak nechápu, co jsem jako psala. Asi jsem nevědomky popisovala popír slovy JDI DO PÍČI I S POSRANOU FYZIKOU a nějak jsem zapomněla psát polovodiče, protože mě hrozně bavilo se to učit. Užívala jsem si to. Vážně. Třikrát jsem se nad tím udělala a pak jsem se šla zavřít do skříně, objala jsem si kolena a houpala jsem sebou sem a tam, protože to nemělo konce. Nebo cokoliv společnýho se selským rozumem. Nebo cokoliv, co bych nějak odvodila. Nebo cokoliv, co by mě bavilo.
Jsem vytočená, fakt jsem. Mohla jsem půlku týdne dělat hovno, hrát lolko a číst si. Konečný výsledek by byl stejnej a já bych neřvala po všem, co vidím, protože bych si jí fakt zasloužila. Stejně je to tím, že mě ta kráva úplně nesnáší.
Asi si všichni dovedou představit, v jakém rozpoložení vcházím do nového školního týdne. Asi je postřílim. Všechny. I sebe.
Potřebuju dovolenou. Duševní dovolenou, protože mám pocit, že mi z tohohle jednou opravdu přeskočí. A já si nechci jít sednout kvůli tomu, že jsem někoho zabila z rozmaru. Pokud si někdy půjdu sednout, bude to za dokonale naplánovanou sérii vražd, kterou nikdo neprokoukne, takže sedět nepudu. Ale rozhodně ne za mentálky z naší školy.
Achjo chybí mi Budějovice. Chybí mi to malý otravný stvoření, co mi pořád olizovalo obličej, nosilo balonek a vrtělo ocáskem. Chybí mi slečna, co se mnou uvažovalo o tom, jaký je to mít penis.
Což mi připomíná, že má ten kojot vedle mě nový blog. A protože jsem hroznej stalker a většinu jejích vět jsem podkládala slovy: "Já vím, to jsem četla u tebe na blogu!" udělám jí i reklamičku. Takže pokud někdo z vás potřebuje podklady k závěrečné práci o psychických poruchách, nebo pokud někdo pociťuje potřebu udělat si dobře, určitě vás MANERYS patřičně uvítá na svém blogu. A ještě bych chtěla citovat slova Max z Dvou socek - "To je moje coura!"

A teď mě omluvte. Jdu brečet do polštáře, následně křičet na celý barák, zarývat si nehty do zad, prosit o to, aby mne někdo přivázal k posteli (nic perverzního... výjimečně) a zapálil barák.
Já tam opravdu nechci. Nechci vstávat, nechci se upravovat, nechci jít na autobus a nechci 9 hodin čelit absolutním imbecilům. PROSÍM NENUŤTE MNE TO DĚLAT!!!!!!!!!!!

iGirls.cz

20. února 2016 v 18:36 | Jeffy Black |  Za hranicí snesitelnosti
Mám IGéčka už opravdu hodně dlouho a možná proto si zaslouží vlastní článek.
O co vlastně jde - ve zkratce je to internetová seznamka (bože to zní zoufale) pro holky, co jsou na holky. Nebo zkrátka pro lidi, co se nějak pohybují v LS komunitě.
Proč jsem si to založila - jak už jsem říkala, mám IG opravdu dlouho. Kdysi dávno jsem na tuhle stránku náhodou narazila a udělala si profil. Asi nemusím úplně zdůrazňovat, že jistý zalíbení ve slečnách mám, každopádně si svůj budoucí život nedovedu představit po boku slečny. Takže na otázku: "Ty jsi na holky?" odpovídám slovy: "Ne mě se prostě líbí prsa a zadky."
Samozřejmě jsem k tomuhle názoru dospěla určitou zkušeností, takže ano opravdu jsem měla vztah se slečnou, opravdu jsem měla sex s holkou. A ne opravdu nemám v plánu porovnávat vztah s holkou x vztah s klukem, prostě to nejde. Jsou to v podstatě úplně odlišné věci, jablka s hruškama taky nesrovnáváte.
Všude jsou idioti, opravdu všude. Známe je z facebooku, zmiňovala jsem je ohledně Wattpadu a jsem si 100% jisté, že každý někdy čelil někomu s IQ 40 na sociální síti. iGirls není jiný kalibr. Dokonce bych se nebála tvrdit, že je tam dost neobvyklé narazit na někoho jiného.
Zařadím lidi z téhle stránky do několika skupin.
A) Ženský, kterým je nad 30, co si hledají postelovou známost, protože je manžel nudnej. Opravdu je to občas k smíchu. Nedávno mi psala ženská nad 37, že jsem roztomilá, pěkná a že bych stála za hřích. Věkový rozdíl 20 let asi není problém. Pro mě ano. Dobře, jsem na starší. Ale když říkám na starší, myslím tím chlapy do 26, co jsou něčím zajímavý, co mě prostě nějakým způsobem berou. Těžko to vysvětlím.
Občas si připadám jak děcko na hřišti, kterýmu nechutný chlapi nabízejí lízátko. Bohužel není mi nabízeno lízátko, ale jsou mi posílány fotky nahých partií, které jsou většinou stejně nechutné, jako osoby samy o sobě. Já teda nevím, ale přijde mi to divný. Místo pozdravu někomu pošlu svoje kozy a myslím si, že to třeba vyjde. Nevyjde. A navíc. Víte jaký je rozdíl mezi růžovou a fialovou? Asi tak 30 let.
B) Chlapi. Opravdu nechápu, co na téhle stránce hledají chlapi, pokud zrovna nehledají ženskou do trojky (k tomu se ještě dostanu). Jsem na stránce pro ženský, co jsou na ženský. Nejsme na stránce milovníků penisů, koulí a semene.
C) Páry, dost divný páry. Někdy je fajn zkoušet nový věci. Třeba i s více lidma. Někdy je fajn obohatit postelovej život. Ale rozhodně není fajn suveréně se vnucovat lidem, kteří o to opravdu nemají zájem. "Jsme manželský pár, co hledá subinku na mrd, zdála ses nám jako super příležitost, co na to říkáš?" Říkám na to tak akorát, ať jdete do prdele a tu mou z toho laskavě vynechte.
D) "Ahoj mohl bych ti olízat boty?" Protože zavaž mi střevíček, už není dostatečně in. Teď letí - Olízej mi bahno z tenisek ♥
E) Holky s profilama přecpanýma nahýma fotkama, co je ve finále nutí i do chatu. Pane bože, já znám spoustu pornostránek, umím v nich hledat a jsem s nima docela spokojená. Kdyby vaše fotky za něco stály, možná by mě nenutily spáchat sebevraždu. Nemyslím si, že bych na čele měla psáno - CHCI VIDĚT TVOJÍ KUNDU!
F) Lidi, co vám zadarmo nabízí dovolený, plavby po celém světě a další super věci, který rozhodně nesmíte odmítnout. V lepším případě skončíte ve sklepě. V horším v černém pytli na mrtvoly. Have a nice day ♥
G) Tak nějak normální lidi. Možná proto, že jsem je nikdy nijak nezkoumala. Nepřijdou mi ničím zajímavý, nijak na sebe nepoutají pozornost, a pokud jsou retardovaní, alespoň to umí maskovat. Bod pro ně.
H) Strašně fajn lidi. Když protřídíte odpad, který je tvořen vším výše zmiňovaným, máte silné nervy, odhodlání a nebojíte se, můžete zde potkat fakt fajn lidi. Mít jednu z nejbližších kámošek lesbu má i svoje výhody. Třeba tu, že vám nikdy nebude balit přítele!

A proč že vlastně nesnáším lidi?

1. února 2016 v 19:03 | Jeffy Black |  Na konci hlavně
Po dlouhý době přicházím s článkem a pravděpodobně má osoba nezklame, neboť za posledních pár týdnů mám jen dvě citové rozpoložení - nasraná a extrémně nasraná. Žití mezi lidma mě přivádí k šílenství a dává mi důvody k tomu vystřílet školu a společně s ní i město, kde žiju.
Protože lidi jsou prostě prasata. Studuju na gymplu, jeden by očekával, že gymnázium budou studovat lidi, jejichž IQ nebude rovno s velikostí jejich boty, ale opak je pravdou. Na naší škole se vyskytuje opravdu zajímavá škála lidí, od naprosto debilních lidí, přes odvážné herečky (if you know what I mean), po naprostá prasata. Je vskutku úchvatné přijít na DÁMSKÝ ZÁCHOD a vidět precizní malbu menstruační krví po dlaždičkách, které k dokonalosti pomáhá mozaika složená z použitých vložek opodál. Toto umělecké dílo bylo tak úchvatné, že se z něj normálním lidem chtělo blejt.
Úvahu o prasatech zvládnu rozvinout i do jiného směru, odehrávajícího se ve stejné místnosti. Vysvětlete mi prosím, jak ženská zvládne pochcat celý prkýnko. Nepřeháním. Nad kapkou by člověk zvládnul přivřít oči, ale tohle jsou louže po celým prkýnku. Občas se ptám, kdo tohle zvládne udělat. Potom si uvědomím, že to snad ani vědět nechci.
Cesty autobusem do školy a ze školy jsou občas komický. Opravdu jsem ráda, že vím o tom, jak jsi to včera kde dělala, s kým to bylo a jak moc sis to užila. Taky oceňuji oznamování slev nebo toho, že Pepík včera dokončil vysokou, naštěkal Mařce do boudy a čekaj druhý dítě. Opravdu byste někdy měli přemýšlet nad tím, jak hlasitě se projevujete a o čem to vůbec mluvíte, když jsou kolem vás lidi.
Víkendy doprovázené zpěvem opilých lidí bych přežila, občas se to vymkne z ruky, to mi alkoholici chápem, že jo. Ale lovestory o Julii, co Romea vyměnila za jehlu a perník, načež Romeo skončil na heráku a oba se zase milujou, jsou k popukání. Obzvláště jsou na tyhle příběhy zvědaví sousedi, když je po sobě Julfetka a Romfetka ječí přes celou ulici, protože před nima zrovna rodina schovala peněženky, a tak mají chudáci absťák. Za pár dní už spolu zase vesele žijou, smaží a vaří.
Mám ráda facebookové příběhy. Opravdu. O Pepíkovi vyprávíš tak často, že mi kurva začal chybět taky a to ani nevím, kdo to je.
Pokud nějaká slečna touží po obohacení sexuálních zkušeností, prvním šuku nebo něčem takovým, v okolí našeho baráku chodí takovej sympatickej mladík, co se rád uspokojuje před zraky všeho, co vidí. Občas za tím i běhá a vydává steny, co se dají přirovnat ke zvukům jelena v říji. Inteligence sama o sobě, však v pohodě.
A taky tu mám super souseda. Metalista v letech, kterýho vidíte buď v hospodě, nebo u hospody. Občas vás osloví slovy: "Dobrý den krásná slečno." Občas osloví vaší matku slovy: "Máte krásnou dceru!" a občas prostě utíkáte, protože si před váma v hospodě sundá tričko (viděla jsem dost divnejch kérek, ale pentagramy na bradavkách jsou FAKT DIVNÝ!) a povídá si o vás s jeho manželkou, což je dost vidět vzhledem k tomu, že z vás po dobu rozhovoru oba nespustí oči.
Velkou lásku jsem chovala i k jedincům v Liberci. Jdete s kamarádkou po obchoďáku a najednou za váma banda celoročně opálených obyvatelů ČR začne ječet: "Ej pičo indiánka a čarodejnice!" Chápu, že mít styl ne k odrazu všem je dneska něco, co se hodnotí divně. Ovšem pokud na mě ječí opice s řetězem z kola na krku, kterej stejně skončí ve sběru hned potom, co nebude mít na levnou vodku a cigára, bullshity o tom, jak vypadám, nutí mě to se zamyslet nad tím, kde vlastně žiju.
Zůstaneme u předsudků, ráda se nad lidma ohledně tohohle tématu směju. Minulý týden jsem skončila se zánětem zvukovodu (dávám 4 z 10, jsou i horší věci, ale lolko jsem mohla hrát týden v kuse, to se musí nechat). Což znamená, že jsem musela jit na ORL, což znamená hodinu čekání v čekárně. Přišla jsem, pozdravila jsem. Nic. V čekárně bylo dvanáct lidí. Slovy dvanáct lidí a nikdo z nich ani nezabučel. Po chvíli slyšíte, jak se o vás dvě ženský začnou bavit, začnou řešit, co máte na sobě, proč máte růžovou (čas se obarvit, Jano) hlavu, proč jste nalíčený, .... Ale to, že by někdo okřikl dva fracky řvoucí na celou čekárnu, co se perou o debilní autíčko, to ne. V pořádku, já jsem hrozba dnešní generace, pochybná existence, ... ale vaše děti jsou andílci. Upřímně říkám, že pokud mi tohle jednou bude vydělávat na důchod, zastřelím se.
U dětí ještě zůstaneme. Jedu s přítelem v jedenáct hodin z kina. Za celý den oba máme plný zuby všeho, chceme klid a společně s náma i zbytek autobusu vzhledem k tomu, že je večer. Myslíte, že to jde, když máte v autobusu dvě děti, co sedí před sebou a maminky se pravděpodobně znají? Hahahahaha. Po půl hodině křiku, smíchu a nevím čeho všeho, si jednu z maminek dovolí oslovit nějakej chlap. Prostě se slušně zeptá, jestli by si je nemohla uklidnit, že na to nikdo není zvědavej. A reakce ženský? Začne se smát a pošle ho do prdele.
A pak mi prosím říkejte, že jsem nepříjemná, když kolem sebe mám kokoty. Divte se mi, že nikam nechodím, že nemám náladu čelit lidskýmu kreténismu, že upřednostňuju víkend s knížkou nebo hraním než víkend s lidma. Fuj. Stejně vás všechny nesnáším.