Ručičky na hodinách a věci, co už nezměním

29. února 2016 v 3:26 | Jeffy Black |  Zmatek v hlavě, hřbitov v srdci
Jsou tři ráno a já proklínám antibiotika, protože po nich přijde buď stav bez možnosti spánku, nebo šílený křeče do žaludku, člověk si asi nevybere. Správně, zase jsem nemocná. Přemýšlím, že si koncem března zařídím detox, asi ho už potřebuju vzhledem k tomu, jak často do sebe tohle chemický svinstvo musím cpát.
Možná někdo postřehl ten malý výkřik do tmy, jehož existenci zapudím hned potom, co tohle dopíšu. A společně s ním promažu dalších pár věcí, co tu sice mají své místo, ale je čas je přeložit.
Celý večer jsem přemýšlela, což se po dlouhé době zdálo efektivní. Přišla jsem s tím, že je čas posunout se dál. Nechat některé věci a lidi v minulosti a společně s nimi i ten malý kousek mně, co toužebně křičí a prosí, abych to nedělala.
Jenže já zkrátka musím. Klidně tomu někdo říkejte útěk, nebojím se přiznat, že celý život před něčím úspěšně i neúspěšně utíkám. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila opak. A sobě zpravidla nelžu.
Je čas jít dál. Je čas zavřít všechno do krabičky uvnitř mě a schovat ji někam daleko, aby na ni nikdo nemohl. Abych na ni nemohla já.
Upřímně nevím, jak dlouho mi tahle nálada, kdy působím hrozně vyrovnaně, smířeně a sebejistě, vydrží. Ale dlouho tomu nedávám.
Rozhodla jsem se utnout určitá citová pouta vůči několika lidem, věcem. Nechávám je jít a společně s jejich odchodem pečlivě střežím to, aby sebou neodnesl vzpomínky. Protože pokud něco dělá mě mnou, jsou to vzpomínky.
Hájím to slovy, že je potřeba nechat to jít. Čas otevřít dveře něčemu novému.
A zároveň doufám, že se pokusí vrátit. Že pochopí důvod proč, že to konečně nebudou jen prázdné řeči.
Všechno je to strašně složitý. Nevím, jak mám vysvětlit, že to dělám i nedělám dobrovolně. Nevím, jak mám vysvětlit, že vlastně nevím, zda to vůbec zvládnu.
Co když ještě není správná chvíle na to, nechat to plavat?
Co když to vlastně nechci nechat odejít?
Tolik času, činů, slov a úsilí, co jsou schovaná v pomyslné lahvi, kterou je potřeba zakorkovat a poslat po vodě. A já nevím, jestli jsem připravená vyslat ji po moři do neznáma.
Říkám si, že není jiná cesta kudy ven. A zároveň šeptám, že jsem možná nepřemýšlela nad všema.
Jeden člověk v mém životě vždycky říkal, že pokud člověk zvážil všechno, zvážil toho moc. Je na čase vyslyšet jeho slova a dát jim za pravdu.
Nemůžu pořád couvat se staženým ocasem. Nemůžu se přemlouvat, že se to ještě změní. Mělo šanci se to změnit...
Přece jen... Není to o tom, že by došlo k nějaké ztrátě. Neutíkám od vás, utíkám od věcí, od kterých utéct musím. Utíkám od faktu, že jste mne utéct nechali...

Je čas jít dál...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 29. února 2016 v 18:36 | Reagovat

Někdy nám trvá dlouho, než uděláme konečné rozhodnutí. Líbí se mně, jak přirozeně umíš své pocity napsat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama