Březen 2016

Zase jednou...

15. března 2016 v 21:23 | Jeffy Black |  Zmatek v hlavě, hřbitov v srdci
Je skoro děvět a já přemýšlím, že to zalomím. Já. Spánek. Brzo. Co se to se mnou sakra děje.
Je mi zle, bolí mě svaly ze cvičení, hlava se mi asi rozskočí z hodinovýho breku, lexaurin nechce zabírat a Bon Jovi mi na náladě nepomáhá. Nepomohla ani Alenka, nepomohla Viki na drátě.
Myslím, že pomůže akorát bolestivá smrt, co mě zničí takovým způsobem, jakým už 5 let ničím svoje vlasy... Ale ta nepřijde, protože takhle dobrou fantazii nikdo nemá a o Béčkovou vraždu prosím pěkně nestojím.
Taky si říkám, že pokud mě ten debil vytasí z ruštiny, věta Я хочу кокаин mi asi úplně prdel nezachrání. Jako kdybych já mohla za to, že máme rozdílné pohledy na to, co je k dorozumění užitečný...
A taky mi zase dochází spoustu věcí...
Celý život se před něčím snažím schovat, až po letech si uvědomuju, že neutíkám před světem, ale před sebou.
Tyhle porozumění nesou jistý následky. Nemůžu v noci spát a zároveň ráno nemůžu vstávat, protože vím, že to bude stejná hra na schovávanou jako den předchozí. Když se domů konečně vrátím, nejsem schopná vlastně vůbec ničeho.
Jenže spánek nic neřeší. Ten pocit se společně s vámi probudí. Jako kdyby na vás byl závislý. A možná jste závislý vy na něm.
V průběhu svého bytí jsem opustila tolik věcí jen proto, abych neublížila. A je to vlastně k smíchu, tyhle ohledy, které nikdo nemá vůči vám. Které nemáte vůči sobě. Protože vám už nikdy nebude ublíženo víc, už nikdy nic nebude tolik bolet a zároveň už to nikdy bolet nepřestane.
Dobrovolně a vlastně i nedobrovolně se stáváte terčem bolesti, jenž vas utvrzuje v myšlenkách o duševním masochismus.
Zase jsem si naordinovala prášky, co mě dělají o trošku menším člověkem, než vlastně jsem.
A taky vím, že to moje deprese neřeší, neléčí. A zároveň se ptám, jestli je opravdu takový problém jednou v životě zavřít hubu a poslouchat, co se vám snaží druzí říct. Protože pro mé okolí asi je.

Stínohry

6. března 2016 v 14:46 | Jeffy Black |  Zmatek v hlavě, hřbitov v srdci
Zapomeň na svět, svět taky zapomíná. Na tohle místo, kde stmívá se a svítá. Okny se díváš, co za okny se mění, se stíny splýváš, jsi celý uvězněný. Cely jsou pevné a jiný únik není, jen v šatnách představ jsou těla k zapůjčení.
Pak ruku držíš a její teplo cítítš a v hloubce očí tam na dně něco svítí.
Příběhy po nocích vytváříš, pořád si někde na cestách. Stínohry v peřinách, v polštářích. Divadlu nikdo netleská.
Pořád to samý je, pořád to samý je.
Zapomeň na svět, co tohle místo míjí, na déšť, co stejně do země se vpíjí. Sleduješ stíny i odstíny, co mají. Občas ti stíní, piškvorky v oknech hrají.
Tak mimo soutěž, bez touhy po vítězství, na malou chvíli ti připomenu dětství. Láká i leká tě pohled na zápěstí, víš, co tě čeká, vždyť střepy nosí štěstí.
Příběhy po nocích vytváříš, pořád si někde na cestách. Stínohry v peřinách, v polštářích. Divadlu nikdo netleská.
Příběhy po nocích vytváříš, pořád si někde na cestách. Stínohry v peřinách, v polštářích. Divadlu nikdo netleská.
Pořád to samý je, pořád to samý je.
Pořád to samý je, pořád to samý je.



Škola není místem k vlastním názorům

2. března 2016 v 18:58 | Jeffy Black |  Hlouběji než se zdálo
Jakožto žák střední školy se často setkávám s problematikou, která se zaobírá názory ze stran žáků a učitelů. Myslím si, že nemusím zdůrazňovat, že názory žáků jsou často utiskovány, umlčovány, či zavrhnuty bez jakéhokoliv pokusu o jejich pochopení. Myslím si, že pakliže se vyučovací hodina stane byť na malý okamžik diskuzí, měl by být kantor ochoten vyslechnout si názory, které mu jsou nabízeny. O to více by tak měl učinit, pakliže své vlastní názory servíruje žákům, v některých případech bych si dovolila říci, že jim je vnucuje.
Proč tomu tak ovšem není, jsem nikdy nedokázala pochopit. Ano pro mou osobu může být zajímavé a přínosné slyšet názor člověka, jenž je o něco starší než já a má v životě více zkušeností, tento fakt nepopírám. Co ovšem nechápu je to, proč bych k dané problematice nemohla přispět i názorem mé mladičké nerozvážnosti. Proč jsem umlčována, pakliže nesouhlasím s názorem vyučujícího, i přes to, že svůj nesouhlas vyjadřuji klidně a diplomaticky?
Čím dál tím častěji mám pocit, že učitelé by ze svých žáků nejraději vychovali poslušně přikyvující ovečky, které si neumí udělat vlastní názor, či se ho bojí vyjádřit, protože by tím vyšli z řady bečícího stáda. Toto je ovšem fakt, který já osobně odmítám přijmout, jakožto student i člověk, jenž má právo na hlasitý projev svého osobního názoru.
Nechci být umlčována, nechci být argumentována tím, že takhle to prostě není. Vysvětlete mi proč, tomu tak nemůže být. Jak se mám stát člověkem, který je prospěšný společnosti, když jsem nucena sedět, mlčet a tvářit se, že jsem se vším spokojená. Takhle si svou budoucnost nechci představovat.
Jenže zkuste být v roli žáka, co nějakým způsobem vyjadřuje nesouhlas vůči svému kantoru. V tom lepším případě přijde přednáška o tom, jak sprostě a neuctivě se chováte k člověku, jenž je postavený nad vámi. V horším případě odejdete s kázeňským postihem, který dostaneze za to, že se pokoušíte obhájit vlastní názor, který se vašemu vyučujícímu nelíbí, či nezdá dost dobrý.
Není to úsměvné? Z jedné strany stále posloucháme, jak jednoduše zmanipulovatelnými terči jsme, ale z té druhé jsme trestáni za to, že se chceme projevit. Chápu, že mohu být utišena v momentě, kdy se vyjadřuji tak, jak je ve škole nepřípustné. Proč jsem ovšem umlčována ve chvíli, kdy mám, co říct a umím to říci na úrovni, to mi hlava nebere.

Navždycky jednorožcem

2. března 2016 v 15:12 | Jeffy Black |  Ledové kralovství taje
Mám strašnou chuť napsat článek, co se nebude zaobírat mým negativním postojem vůči všemu a všem. Večer jsem přemýšlela, opět. A došla jsem k závěru, že pořád budu tak trošku dítě. Tak trošku jednorožec.
1) Miluju plyšáky. Pokud někdo z mojí rodiny někam odjel, měl povinnost přivézt mi něco plyšového, jinak jsme nebyli kamarádi! A to se mě drží. Ne tolik, co dřív, ale drží! Protože není nic hezčího než usínat v objetí obří pandy od milovaného a pod dozorem dvou medvědů od kamarádek. A taky dost ráda utrácím za automaty na plyšáky. Což dost rozčiluje přítele, vzhledem k tomu, že ho většinou vážně vytáhnu a on ne. Muhahahahaha
2) Bojím se tmy. Což je vzhledem k mojí osobě docela paradox. Jít v noci po bytě spočívá v rozsvícené svítilně na telefonu nebo doprovodu, kterej je většinou dost nadšenej. A to samý je s usínáním, nemám problém usnout, pakliže vedle mě někdo leží. Pokud jsem sama, což jsou všechny pracovní dny, spím s rozsvíceným světlem, pakliže nevytuhnu únavou, aniž bych to měla v plánu.
3) Disney! Lady a Tramp, Kráska a zvíře, 101 dalmatinů, Peter Pan, Alenka, Malá mořská víla, Aladin, Lví král. Bez toho to prostě nešlo. A bez víkendů, kdy nemám v plánu vylejzat postele a všímat si něčeho jinýho než pohádce taky ne. A navíc, ten kdo nebrečel u Bambiho není člověk!
4) Potter. Za kterýho mě naši nesnášeli, protože první tři díly u nás na videokazetě běžely pořád. "Pottera a Princeznu ze mlejna musíš znát z paměti!" A taky že znám, pche. Amatéři.
5) Omalovánky. K vánocům jsem dostala od nejlepší spolusedící na světě Mudlovské omalovánky a děsně jí za to miluju! Změnilo se asi jen to, že teď už nevybarvuju všechno možný a vším možným. A navíc dělám omalovánky tak trochu ze sebe.
6) Knížky. Za tohle jsem neskutečně vděčná mámě, která si každej večer dala tu práci s tím, že nám četla. Později poslouchala, jak čtu já, když vařila v kuchyni, díky čemu jsem v druhý třídě četla nejlíp ze třídy! Pár knížek z dětství tu ještě mám a hrozně ráda se k nim vracím. "Či a či a čičičí, jsou to kluci kočičí!"
7) Svíčky a světýlka! Jako malá jsem měla sluníčko na svíčku, co vrhalo hrozně hezký stíny. Nedávno jsem dostala podobnou krabičku s vyřezanýma hvězdičkama, awwwwwwwww.
8) Oheň. Chcete se zbavit Jeffyněte, když s váma musí jet na ryby? Rozdělejte v ohništi! Dneska už teda nejsem tak uchvácená hořícím mechem na klacku a taky by mne nikdo nedostal na ryby s otcem, ale usínání u krbu je boží.
9) Nedomyšlení důsledku činů. Třeba když mámě v pěti letech nakreslíte k narozeninám rodinný pohřeb. Neudělalo to radost, kterou mělo. Pche už tehdy neuměli ocenit můj smysl pro humor a pro umění!
10) Musím, vyloženě MUSÍM mít všechno roztomilý. Koho zajímá, že mi to k ničemu nebude, prostě to teď hned potřebuju! A pak se divím, kde mám peníze...
11) Zbožňuju poutě. Nemyslím jenom atrakce, ale tu atmosféru. Vůně cukrový vaty. Smích lidí, děti, co prosí o ještě jednu jízdu. A pak atrakce. Jsem suchar, co se nechá vyhecovat ke všemu. Dost špatná kombinace, pokud má váš kdysi nejlepší kamarád potřebu tahat vás na něco, co je hrozně vysoký a ještě se to houpe. Do dneška nezapomenu na ten pocit, kterej jsem zdvojnásobila tím, že jsem měla celou dobu zavřený oči. Chvílema jsem fakt myslela, že omdlím. Letošní Matějská s Vikulínem bude sranda...
12) Miluju zvířata, vždycky budu. Tohle snad ani nepotřebuje vysvětlení. Není lepší psychiatr než kočka vrnící v klíně.
13) Nemám ráda barvy a miluju černou. Už od mala. Bylo vtipný, když byla každá princezna z mých omalovánek afroameričanka.
14) Hudební vkus. Teď úplně nemyslím písničky z pohádek, ale třeba pana Landu, Kabáty, Divokýho Billa. Znáte to, co se v mládí naučíte...
15) Zajímavý odpovědi. U zápisu jsem na otázku, co chci být, až budu velká, řekla, že pirát. Později jsem na tu samou otázku odpověděla slovy nájemný vrah, a dneska říkám, že větší už nikdy nebudu...
Jinak Vás všechny zdravím ve svojí liščí podobě, kterou jsem momentálně musela přijmout, protože jsem líná se obarvit. Zase jsem začala makat na psaní, z čeho mám hroznou radost. A pro efekt těžkého nasazení nosím brejle, klasika.

A stejně vždycky budu jednorožec.