Duben 2016

Co bude dál?

23. dubna 2016 v 20:44 | Jeffy Black |  Za hranicí snesitelnosti
Nejsem to, co jsem bývala. Měním se, vím to o sobě. Otázkou zůstává, kolik lidí, co si to tak rádi berou do pusy, se pokusilo pochopit příčinu těch změn. Odpovím si sama. Nikdo.
Řekla bych, že to poslední dobou omílám celkem často, tak to nebudu rozesírat tady.
Přijde mi ale strašně smutný, kolik lidí jsem ze života smazala. Ať už začnu u ex přítelů, přes spolužáky až po dobré známosti. Nejsmutnější je ale ta kolonka s nápisem kamarádi.
Možná by bylo na čase přestat tomu tak říkat, ale v mém životě má jméno prostě všechno. Ať už psáno kurzívou, tučně nebo normálně, musí to jméno mít, musí to mít význam.
Opravdu bývaly doby, kdy jsem si bez určitých lidí neuměla představit svět. Rozhodnutí o přetrhání všech pout nebylo lehký a určitým svým způsobem kus mě pohřbilo někam hodně hluboko.
Ale nelituji. Nikdo, doslova nikdo se nepokusil ten kontakt jakkoliv obnovit. Na co si teda stěžujete? Na to, že ze svého života dostávám lidi, kteří moje jméno znají jen v momentě, kdy se jim hodí?
Za tu dobu bylo strašně moc momentů, kdy jsem někoho potřebovala. Už neumím být ta, co lidi kolem utěšuje, povzbuzuje a zároveň doma křičí, škube si vlasy a brečí. A společně s odbouráním téhle šílené vlastnosti se mi ulevilo. Je to fajn mít možnost brečet a zároveň slyšet, že všechno bude dobrý. Ať už je to pravda nebo není. Nezáleží na tom. V ten moment si tu domněnku nechám vnutit. V ten moment sama sobě umím přiznat, že to potřebuju slyšet. Že potřebuju někoho, kdo to řekne.
Několik měsíců jsem se nedokázala domluvit s kamarádkou na tom, abychom se sešly. Buď jsem neměla čas já, nebo ona. Dřív jsme si ho obě uměly udělat... Dneska jsem se jí ozvala, protože už mi to všechno přišlo trapný. Trávily jsme spolu celý prázdniny, víme o sobě neuvěřitelně moc věcí, tak proč najednou nemůžeme chytit společnou notu... Reagovala jsem na starší snap, který jsem otevřela až dneska. Dozvěděla jsem se něco, co mě donutilo zalézt do postele, obejmout medvěda a brečet. Velmi vysoká pravděpodobnost závažné nemoci s bolestivou a šílenou léčbou.
Najednou tak strašně lituji toho, že jsem se neozvala dřív… Na co jsem kurva čekala?
Nemůžu pořádně najít slova nebo sílu. Poslední dobou je ze všech stran něco, co je špatně a tohle bylo něco, co mi postavilo nohu na záda a přiduplo mě to k zemi.
Neumím to brát s nadhledem. Neumím vidět to dobrý. Můj přehnaný optimismus zase někam utekl a já se nemůžu ubránit myšlence o tom, že existuje možnost, že zase přijdu o někoho, kdo mi je blízký.
Nesnesu to. Nezvládnu to. Nejsem na tohle psychicky stavěná a uznávám, že jsem zasranej sobec. Ale já v těchto situacích neumím myslet racionálně.
Sleduju filmy od Marvelu, piju čaj a ráda bych, kdyby se změnil ve vodku. Slzy se proměnily v bolest hlavy. Polovinu děje z Captain America jsem vůbec nezaregistrovala. Připadám si jak prázdná schránka bez duše.
Nemám absolutní tušení, co mi zrovna lítá hlavou. Vím akorát, že kulka to není. Zatím.

HOLD ME TONIGHT...