Odrazový můstek

22. června 2016 v 21:32 | Jeffy Black |  Hlouběji než se zdálo
Mám rozpracované asi tři články, které by shrnuly nedávnou minulost, ale žádný z nich nikdy nebyl doveden k dokonalosti, tím myslím, že vždy skončil alespoň v půlce a z nějakého důvodu, jsem nemohla psát dál. Tak to zkouším znova pod hlavičkou článku týdne, který to vlastně tak trochu vystihuje.
Zbláznila jsem se? Možná.
Šílenství je samo o sobě mít pocit, že všechno zvládáte, ačkoliv se v průběhu uplynulého měsíce všechno bortilo a o nějaké stabilitě něčeho se nedalo mluvit absolutně v žádném směru. A tak číše přetekla. A s přetékající číší se začaly rodit šílené nápady... Tak už to v životě prostě bývá.
Když jsem těch sedmadvacet prášků polykala a zapíjela, neměla jsem v hlavě vlastně vůbec nic. Nevěděla jsem, co dělám. Nepřemýšlela jsem. Prostě se stalo něco, co jsem nebyla schopná zpracovat, a postupem času mi začalo docházet, co jsem vlastně udělala. Společně s neskutečnou bolestí hlavy se dostavil stav, který mi nebyl úplně neznámý, přece jen se historie opakovala...
Až na dětském jsem byla schopna začít nějak uvažovat. Samozřejmě špatným směrem, navzdory tomu... Všichni občas potřebujeme čas k pláči nad vlastním životem.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Co mám čekat. Nevěděla jsem nic.
Těžko někomu vysvětlím, že nešlo o sebevraždu a upřímně nemám potřebu svoje činy nějak obhajovat. Jednou jsem řekla, že pokud znovu zvolím tuhle variantu, bude vykonána precizně. A za tím si stojím. (Pokud to čteš a poznal ses, tak s úsměvem zdravím!)
Jsou situace, kdy křičíte, že nemůžete dál. A někdy vás nikdo neposlouchá. Možná si myslí, že ještě máte nějakou rezervu. Možná poslouchat nechce. Bolí to, opravdu to bolí a nejde slovy popsat, co v tu chvíli cítíte. A především jak se cítíte. Je to neskutečná hra pocitů a myšlenek. Nedají vám spát. Cítíte se příšerně. A tak křičíte víc...
Stejně to nikoho nezajímá.
Když dojde na činy, většinou je to dopředu špatně. Špatné rozhodnutí vytváří dobré zkušenosti, pakliže jste dostatečně rozumní a inteligentní. Pakliže dokážete přiznat vlastní chybu a smířit se s faktem, že jste tohle opravdu posrali.
Jenže já nemůžu říct, že bych něčeho litovala. Vím, že dlužím omluvu všem lidem, které jsem tím nějakým způsobem zranila. Jenže omluvami nic nespravím. Ta jizva tam vždycky bude. A prosit o odpuštění? Jsou věci, které se prostě nezapomínají. Přesto se znovu omlouvám. Ale já to musela udělat...
Když vám za hlavou pípá přístroj, který vám vlastně oznamuje, že jste pořád naživu, ačkoliv si tak nepřipadáte, začnete přemýšlet. Nad vlastním životem. Nad všemi chybami. Nad vším.
Došla jsem k závěru, že teď a tady se musím sebrat. Takhle to dál nešlo. Dneska to byla nemocnice, příští týden to mohla být psychiatrie a za měsíc rakev...
Bez bitvy válku nikdo nevyhrál.
Bez snahy nemáte právo si stěžovat.
Můj dosavadní život byl o tom nesnášet všechny a všechno. Nadávat, stěžovat si a vzdávat všechno předem. Nebojovat. Utíkat. Bylo načase s tím skončit.
Začít znovu, začít jinak.
Není to o tom říkat si, že všechno bude zase dobré. Jak řekla má oblíbená autorka v jedné své knize: "To bude v pořádku. Slova, která nic neznamenají, jsou to jen zvuky, pronesené do temné prázdnoty, chabé pokusy něčeho se zachytit, když padáme" -Lauren Oliver (Delirium)
Tak jsem všechno přehodnotila. Ze dne na den, jsem vstala, zvedla hlavu, podívala se z okna a usmála se. A možná tohle úplně obyčejné a titěrné gesto způsobilo to, že jsem začala úplně jinak.
Neříkám, že všechno, co dělám je správně. Nejsem pošetilá. Každý dělá chyby, je to normální. Důležitost tohoto faktu je v tom umět ty chyby pochopit popřípadě přijmout. Vzít si z nich to ponaučení a zkusit je neopakovat. Neříkám, že se to napoprvé podaří, že už nikdy neuděláte něco, čeho budete litovat. Že už nikdy neublížíte někomu, kdo je pro vás důležitý. Říkám, že je potřeba zkoušet to. Snažit se. Umět tu chybu přiznat. Umět chyby akceptovat u druhých a především umět je odpouštět. Nikdo z nás není bezchybný. Nikdo z nás není naprosto perfektní, ačkoliv se tak v záchvatu totální zamilovanosti může jevit.
Každé ráno od onoho osudného rána vstávám a zvedám hlavu s úsměvem, protože vím, že dneska mám zase možnost bojovat. Bojovat pro to, abych se další den mohla znovu usmát. Bojovat pro náruč, ve které chci trávit čas, ačkoliv i tahle náruč chybovala, stejně jako náruč má. Bojovat pro úsměvy všech lidí, kteří při mě stojí a bojují tenhle boj se mnou.
A přesně těmhle lidem bych chtěla strašně poděkovat.
Děkuju Maki.
Děkuju Ondro.
Děkuju Vláďo.
Děkuju Adélko.
Děkuju Haničko.
Děkuju Davčo.
Děkuju Janičko.
Děkuju Terko.
Děkuju Gábe.
Děkuju Viki.
Děkuju Káťo.
Děkuju Dáší.
Děkuju rodino.
A děkuju i všem ostatním, kteří při mě stáli v momentě, kdy jsem nevěděla, co mám dělat. Kdy jsem nevěděla, kým jsem a proč bych někým měla být, proč bych vůbec měla být.
A především děkuju rodině mé oblíbené náruče. Za slova, která byla v určitém momentě největší oporou. Za moment poslouchání a pochopení. A za andělíčka, který mi vždycky připomene, že se i v dnešní době najdou tací, kteří to s vámi myslí dobře, tací, kteří věci nedělají jen proto, že musí, ale proto, že sami chtějí. Děkuju!


 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bels Bels | E-mail | Web | 30. června 2016 v 8:47 | Reagovat

Takové články mě vždy zamrzí, protože se až zpětně vždy dočítám, že bylo něco špatně. Zatímco jsem si spokojeně chodila do práce, vařila a popíjela kávu a smála se se svými blízkými, nebo naopak chmuřila v blbých náladách, někdo jiný potřeboval pomoc a já o tom vůbec nevěděla.
Ono se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. A u tohoto článku mám přesně takový pocit. Že jsi došla k nějakému poznání, díky kterému se skutečně začneš na věci dívat jinak, že spousta věcí bude jinak. Chtěla bych, abys byla šťastná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama