Koncept

18. září 2016 v 18:00 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
Mohl bys prosím vyjít před barák? Vyťukala do telefonu a chvíli hleděla na tlačítko odeslat. Nakonec ho zmáčkla. Mobil upustila do kolen, na které si vzápětí položila hlavu. Byla jí zima. Cítila, jak se mokro z lavičky pomalu vtiskává do jejích kalhot a zalitovala toho, že si sedala. Teď už nezáleží na tom, zda bude stát nebo sedět.
Zavřela oči a cítila, jak se jí alkohol pomalu dostává do hlavy a zmocňuje se jejího těla. Po tváři ji skápla jedna jediná slza, dalším se silou vůle ubránila.
Nohy z lavičky spustila na zem, natáhla je před sebe a zadívala se na okopané špičky bot. Všude bylo ticho. To byla jedna z věcí, kterou tady milovala. Klid. Klid v pozdních hodinách, který si užívala v otevřeném okně. Vydržela v něm stát i několik minut. Oblečená, nahá. Šťastná, nešťastná. Svá i nesvá. Jakákoliv. Tolik ji to uklidňovalo.
A teď seděla přesně pod oknem, užívajíc si to samé ticho, které mohli narušit jen kroky. Kroky o kterých ani nevěděla, zda se dostaví. Doufala, že ano. Skutečnosti se ovšem bála.
Věžní hodiny na nedalekém náměstí dvakrát odbily. Sáhla si do kapsy od kalhot a vytáhla krabičku černých cigaret se sladkým filtrem. Jednu z těch vanilkových cigaret si vložila mezi rty a zapálila ji. S každým natáhnutím nikotinového kouře do plic zavírala oči, jako kdyby se s každým vydechnutím ztrácela v atmosféře společně s ním i ona. Jako kdyby společně s ním vydechovala i maličké kousíčky své duše, svého smutku.
Zároveň se tím vracela zpět. Slyšela tlukot srdce, jenž ji vždy uklidňoval, při kterém vždy zvládla usnout. Tam hluboko v myšlenkách viděla znovu ty oči, kterým nikdy neuměla udělit správnou barvu. Ty oči, co byly hluboké jako studna. Studna, ve které se dobrovolně topila. A také slyšela hlas, ale nerozuměla slovům. Nezáleželo na tom. Jediné, co bylo podstatné, byla jeho barva, jeho klidný tón.
S dokouřením první cigarety zapalovala klepoucíma se rukama další.
Fascinoval ji kouř. Byl tak lehký, když tančil ve vzduchu do všech možných světových stran. A pak najednou zmizel. Rozplynul se.
Zase jen ona, to ticho a hlava plná představ a vzpomínek.
Další kapka si probojovala cestu ven. Pomalu stékala po tváři a pak se vsákla do studené země a nezbylo po ní nic víc, než mokrá cestička na líci. Žádné další známky o její existenci nebyly.
Típla a odhodila druhou cigaretu. Svá kolena znovu přitiskla k obličeji a se rty staženými do úzké linie, je objala.
Další slané kapky se vsakovaly do jejích kalhot a na duši vytvářely novou rýhu, která se mezi všemi ostatními ztrácela.
Divná tupá bolest, která existovala někde hluboko. Nekončící pocit prázdnoty doprovázený touhou po pochopení...
Znovu spustila nohy na zem a pokusila se vstát. Zavrávorala, ale druhá šance byla úspěšná. Popošla pár kroků dozadu a zvedla hlavu k oknu, které dnes nebylo otevřené. Zavřela oči, rty nechala říct těch pár slov, potichu. Vlastně úplně němě.
Pak se jen otočila a pomalými kroky sešla svah, který dělil panelový dům od silnice. Zastavila se pod ním. Naposledy upřela svůj pohled k tomu oknu, které kdysi dávno bylo jakýmsi útočištěm. Nepatrně zatřásla hlavou a vydala se na cestu.
Sama se sebou a s textovou zprávou, jež se uložila do konceptů v jejím telefonu, se ztratila ve tmě oné noci.

I hate you, I love you, I hate that I love you
Don't want to, but I can't put nobody else above you


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama