Tíha vlastních myšlenek

8. října 2016 v 22:41 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
Jsem doma, vyťukala do textové zprávy, kterou odeslala a mobil odložila na stůl vedle hrnku studené kávy. V kabelce zaštrachala pro krabičku cigaret, která obsahovala i zapalovač. Posadila se ke stolu. S popelníkem si nelámala hlavu, cigaretu odklepávala do hrnku, stejně by obsah nevypila. Než zavibroval mobil, vykouřila dvě cigarety, zapálila si třetí a přemýšlela, zda má cenu zprávu vůbec otevírat, když její znění zná.
Jsi v pořádku? Mám se stavit?
Občas přemýšlí nad tím, proč tohle dělá. Proč se vlastně tolik snaží a sám sebe dobrovolně vydává v zatracení už jen tím, že je stále po jejím boku. Nerozumí tomu, nechápe to a možná to ani chápat nechce. Všechno to jsou milá gesta, kdyby byla někým jiným, uměla by je ocenit, ale v téhle podobě a v tomhle světě se tak bohužel nestane. A tak odepisuje, aby přišel, protože nic nechce vysvětlovat a zároveň připisuje, aby koupil cigarety, protože zbylých deset ji vystačí sotva na večer.
Po chvilce přijde odpověď.
Stojím v parku s Áďou a Petrem, potkal jsem je u obchodu, prý máš dorazit.
Přehodila přes sebe černý svetr, který byl spíše ozdobou než něčím, co člověka zahřeje a obula si tenisky. Nebyl čas hledat cokoliv jiného, a pokud čas byl, pak nebyla chuť. Na těch pár minut to zvládne, říjnové noci nejsou zas tak chladné.
Park je studený, cestičky v trávě jsou přikryté spadaným listím a ve vzduchu je cítit déšť. Na ulicích se potulují vysokoškoláci, jejichž cílem je opít se snad jen pro ten pocit, že je dneska středa. Útržky rozhovorů a smíchu podkreslují atmosféru večera, jen malá skupinka tří černě šacených lidí vystává u vysokého dubu a své obličeje zahalují v cigaretovém dýmu.
"Naučíš se někdy oblíkat se?" rýpe Petr jen, co se k té malé skvadře připojí.
"Hned potom, co ty se naučíš chovat," odsekává a prosí Áďu o cigaretu, protože své ve spěchu zapomněla doma.
Vkládá ji mezi rty a obyčejný pohled stačí k tomu, aby oba pánové vytáhli zapalovač a napálili slečně. Vyhrál ten, který vyhrát chtěl.
Hovoří a ona jen mlčky přešlapuje a natahuje ten nikotinový zázrak do svých plic. Cítí, jak se stává součástí jejího krevního oběhu, jako kdyby jí hřál náručí, kterou jí poskytuje. Malá tabáková psychická náplast.
Necítí se dobře, tak odchází. Zpátky do té své němé barikády ze čtyř stěn, kam nikdo jiný nedosáhne. Tam kde jí nic nemůže ublížit, až na ni. A to je možná ten největší problém... Ona.
Jen co zaklapne dveře, bortí se k zemi pod vahou vlastního těla. Pláče a nechává ze sebe vycházet zvířecí steny. Pomalu se chytá za hlavu a nehty zarývá do vlasů. Vzlyká, zajíká se vlastníma slzama. Není schopná normálně myslet. Z vlasů nechá své ruce cestovat po jejím obličeji. Stírají to slané nekonečno. Na malou chvíli přemýšlí, jestli vlastně nebrečí krev, duši má na to zraněnou dost. Sjíždí níž, ukazováčkem obtahuje dnes již viditelné klíční kosti. Ještě trošku výš... Chytá se pod lopatkou, do které surově zarývá své nehty a jede pomalu zpátky k rameni.
Mlčí. Celý svět je najednou úplně ticho. Jen ty hlasy v její hlavě ne a ne zmlknout. Zvedá se, prochází chodbou až do svého pokoje a sahá po lahvičce prášků. Dva si nasype do ruky a bez vody je polyká. Cítí výčitky svědomí, zase to nezvládla, znovu po nich sáhla.
Znovu si sedá ke stolu, vytahuje další cigaretu, tentokrát svou. Zapaluje ji, dává ji život prvním nádechem a pak jen pozoruje ten žhavý konec, který svítí do tmy jako světluška. Vyhrnuje si rukáv, čímž odhaluje množství malých puchýřků, opatrně přes ně přejíždí prstem, pak jen pevně svírá cigaretu mezi prsty a típá ji o tohle malé osobní pohřebiště vlastní důstojnosti. Zavírá oči, rty stahuje do úzké linie a na malý moment přestává dýchat.
Ticho a tmu vraždí díky vibracím pohybující se mobil, co bliká. Nedopalek téměř celé cigarety poušti na podlahu a sahá po telefonu, do kterého se tichounkým chvějícím se hlasem ozývá.
"Máš u mě ty cigára," říká ani trochu neznámý mužský hlas.
"Přines mi je nahoru," špitne a hned zavěsí.
Je si docela jistá tím, že ho nemiluje. Vlastně si je docela jistá tím, že už nikdy nebude milovat nikoho, protože už nikdy nikomu nedovolí takhle moc ji ublížit. Nikdo už nikdy nebude mít právo jí ubližovat. Jen ona sama. Navzdory tomu si je vědoma toho, že ho potřebuje. Potřebuje svoji osobní náplast na tu směs kousků v její hrudi. Směsici kousků, ve které každý jednotlivý kousek miluje jen toho jednoho. Nebylo lepší, když miloval jen jeden kus? A také ví, že je sobec. Že mu dobrovolně ubližuje tím, že v jeho světě existuje. Jenže jeho existence v jejím světě vytváří na malou chviličku vatu v její hlavě, malou chviličku bez křiku myšlenek. Je si docela jistá tím, že ho nemiluje, ale dost dobře ví, že ho potřebuje.
Myšlenkový tok pozastavuje zvonek, tak se zvedá a jde otevřít, aniž by se zajímala o to, jak zrovna vypadá. Její tváře špinavé od šminek v jeho světě nejsou novinkou a brekem opuchlé oči zrovna tak.
Otevřela dveře a sklopila hlavu, aby nemusela na nic odpovídat. Natáhla ruku, do které ji přistála alobalem zajištěná krabičky cigaret a potichu špitla, že děkuje.
Zeptal se, zda má odejít, odpověď však nepřišla. Chápal, že je něco špatně, ostatně poslední měsíc nebylo dobře vůbec nic. Natáhl k ní ruce a ona jen popošla o kousek blíž, aby do té náruče mohla spadnout.
Rozbrečela se. Věděla, že to není ona náruč, kterou by teď potřebovala. Zároveň však věděla, že tahle náruč už jí nikdy nebude k dispozici a tak tam stála a ronila ty slzy do hrudníku člověka, který by za ni i dýchal, kdyby mohl.
"Pojď si lehnout," zašeptal hlasem plným beznaděje.
Kývla.
Společnými silami došli do pokoje. Usadila se na postel, svlékla si oblečení a ve spodním prádle se vydala ke stolu, zapálit si další cigaretu.
Její záda byla učebnicovým příkladem člověka, který je v konečné fázi svého bytí. Všiml si všeho a zároveň si nevšiml ničeho, protože to všechno znal. Zakroutil hlavou a ve své vlastní mysli pronesl tichou prosbu o to, aby tohle peklo konečně skončilo. Nenáviděl sebe, ale věděl, že ne tolik jako nenáviděla sebe ona.
Kouřila a on každým pohledem začínal chápat, že neexistuje světlá nebo temná strana. Existuje jen všudy přítomná šeď. Buď se v ní člověk naučí chodit, nebo se utopí. On v ní tápal. Ona se topila.
Dokouřila a vrátila se zpátky do postele. Poprosila ho o tu malou lahvičku bílého štěstí, jež ležela na nočním stolku, a on jí ji podal, aniž by věděl, že to tenhle večer není první várka.
"Antidepresiva?"
Odmlčela se. Další dvě pilulky klidu končící v jejím žaludku.
"Chceš něco přinést? Třeba vodu? Nebo čaj?"
"Nemusíš se o mě takhle starat..."
"Nedělám to z donucení, jsem tu, protože tu být chci."
"Jo... Já vím."
Položila se na polštář, zavřela oči a na posledních pár chvil dala průchod myšlenkám. A on tam seděl opřený o pelest postele s nohama nataženýma před sebou.
Vzpomněla si na to, jak takhle sedával někdo jiný. Když byla nemocná, když byla smutná. Seděl tam, držel jí za ruku a říkal, že všechno bude v pořádku. Že na to není sama. Že na to nikdy sama nebude.
"Myslíš, že mě někdy miloval?" zašeptala do tmy a znělo to, jako kdyby se ptala spíš sama sebe.
"Myslíš, že se mnou byl někdy šťastný?" dodala vzápětí.
"Myslím, že tyhle věci už nemusíš řešit," odpověděl a snažil se ve svém hlasu skrýt tu bolest, která jím projela.
"Miluju ho," znovu šeptla a skrze víčka se ji prodrala slza.
"Já vím a občas si říkám, jestli by nebylo jednoduší, kdybys ho nenáviděla, ale to nedokážeš. A tak nenávidíš sama sebe. Zbytečně. Hloupě. Nenávidíš sebe za to, že ho nezajímáš, že mu jsi ukradená. A myslíš si, že nejsi dost dobrá, proto od tebe odešel. A já s tebou nesouhlasím, protože tě znám. A vím, že jsi dělala všechno proto, aby byl šťastný. Tak už se netrap, nevyčítej si to pořád dokola, nic to nezmění."
"Chtěla bych, aby věděl, že ho miluju."
"On to ví, víme to všichni. Problém je v tom, že někteří lidi to zkrátka nechtějí vědět."
"Podáš mi cigaretu?"
"Měla bys spát."
"Dobře."
Otočila se na bok levý bok, zády k němu. Zpracovávala rozhovor, opakovala si určité ústřižky vět a pak jen tiše řekla: "Mohla bych být chvilku sama?"
"Dobře, půjdu si sednout do kuchyně," odpověděl, protože věděl, že namítat cokoliv je zbytečné.
Vyhrabala se z peřin, posadila se na postel a chvíli pozorovala svou chvějící se ruku. Potom vstala, opět došla ke stolu, kde si zapálila cigaretu. Otupeně a prázdně zírala na hrnek s kávou, ve kterém plavalo několik vajglů. Stála a kouřila. Natahovala nikotinový kouř, vydechovala ho a zase znovu natahovala.
Mezitím co se její osoba ztrácela v kouřové cloně, seděl v kuchyni na židli a přemýšlel nad tím, co má vlastně dělat proto, aby se cítila líp.
Pak se jen ozvala rána, po které následovala další.
Vyběhl z kuchyně s jedinou myšlenkou...
Pokud ji neprobudím, sám sobě to nikdy neodpustím.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 9. října 2016 v 8:19 | Reagovat

Mnoho slovních spojení, například: "milé gesta", mi trhalo žíly. A spousta mne okouzlila. "Vyhrál ten, který vyhrát chtěl", je například nádherné. Elegantně lhostejné.
Nikdo ti nemůže ublížit, pokud mu to nedovolis.
Anyway, ani netušís, jak ses mi tou prózou trefila do aktuálního osobního bordelu v hlavě.

2 jeffyblack jeffyblack | 9. října 2016 v 9:02 | Reagovat

[1]: Ono to prošlo jednou úpravou - co word podtrhne, zbytek jindy. Něco pravdy bude na tom, co řekl pan Hemingway: "Write drunk, edit sober." Navzdory tomu jsem věděla, že pokud to nezveřejnim včera, tak to nezveřejnim nikdy.
Ono to je právě o tom, člověk lidem umožní, aby mu ublížili, ale doufá, že to nikdy neudělají.
Nakonec nám stejně nic a nikdo neublíží víc, než mi sami.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama