Březen 2017

Zakázaná láska

5. března 2017 v 16:27 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
"Businessman, ke kariérnímu vzrůstu pomáhá tatínek. Už nějaký rok ve své posteli střídá děvčata s nižší inteligencí, ale zároveň vlastně touží po trvalém vztahu. Místo toho, aby uznal, že je idiot, říká, že na city nemá čas." S úsměvem pozoruje chlápka sedícího naproti jejich stolu.
"To beru. A támhle tatínek od rodiny. Pravděpodobně nespokojený i sám se sebou natož s vlastní ženou, proto chodí do různých podniků, aby po pár panácích skončil na hotelovým pokoji s nějakou buchtou. Samozřejmě v očích všech je ukázkový a milující otec i manžel." Odpovídá a společně se dávají do smíchu.
"Změnilo se od střední vlastně něco?" Nechce v téhle hře pokračovat, přece jenom už nejsou děti, nač vymýšlet osudy jiných lidí, když se děsíte toho vlastního.
"Všechno a nic." Nevyřčená slova nebo možná věty splachuje lokem vlažné kávy, cosi se mu zableskne v očích. Přemýšlí o tom, že na ní se nezměnilo vlastně vůbec nic, když ji pozoruje, připadá si zase jako puberťák.
"Pamatuješ si, jak jsme sedávali na tom dřevěném mostě za městem? Jak jsme psali věci, které nesnášíme na kameny a házeli je potom do vody…"
"…vždycky si začínala matikou a já se tomu hrozně smál, nikdy si nebyla originální!" Vstupuje jí do věty a s širokým úsměvem se jí zahledí do očí. Ztrácí se v nich.
"Mívala jsem pocit, že s každým ponořením oblázku se problém utopil, zmizel. Myslím, že bychom to měli jít zopakovat." Směje se, ale někde hluboko uvnitř se smát vlastně vůbec nechce. Ví, proč sem dneska přišla, měla by být šťastná, něco je špatně. Nerozumí tomu. Uznává, že vzpomínání na staré časy nebyl nejlepší nápad, na malou chvíli lituje toho, že nedržela pusu.
"A zopakujem si úplně všechno?" Popichuje ji. Matně vzpomíná na noc maturitního večírku, která byla pro jejich přátelství v jistém slova smyslu osudová. Těžko soudit zda to bylo špatně nebo dobře. Zkrátka se to stalo. On ničeho nelitoval. Ona nejspíš ano.
Odpověděla letmým úsměvem, do tváří se jí rozlila červeň. Doufala, že si nic z toho nebude pamatovat… Nebo alespoň že o tom nikdy nezačne mluvit.
Pravdou bylo, že tenhle omyl nikdy nedokázala dostat z hlavy, po léta si jistým způsobem představovala, že jsou párem, avšak nikdy nechtěla zničit to přátelství, jež mezi sebou chovají od svého dětství. A teď tady naproti němu sedí a nevěří vlastním očím, kdesi v těle muže se schovává ten malý kluk, co touží po pozornosti. Zmužněl, tvář mu pokrývá strniště, s každým úsměvem se v jeho tváři rýsuje nepatrné množství vrásek, ale hluboko v těch modrých očích je to stále ještě chlapec, kterého milovala.
"Přišla jsem tě poprosit, zda bys mi nešel za svědka."
"Cože?" Přes všechno snahu zakrýt překvapení ve své tváři, se mu to nepodařilo. Na zádech ho polil studený pot, nevěřil tomu, že tohle opravdu vyslovila.
"Budeme se s Pavlem brát a já jsem ti už jako malá holka slibovala, že mi jednou půjdeš za svědka. Nedokážu si v téhle roli představit nikoho jiného," odpověděla a na první pohled to vypadalo, jako kdyby byla opravdu šťastná, zaskočilo ji však jeho překvapení.
"To je naprosto skvělý, gratuluju vám! Samozřejmě, že půjdu, je to přece něco jako moje povinnost po tolika letech!" Zavtipkoval.
Už dávno mu nepatří, vlastně mu nikdy ani nepatřila… Tak proč cítí takové rozhořčení. Proč má najednou pocit, jako kdyby mu někdo přivázal obrovský kámen k nohám a hodil ho do vody? Vždycky si přál, aby byla šťastná. Tak proč teď není šťastný i on?
"Děkuju."
Zbytek konverzace byl vlastně naprosto normální, občas se společně něčemu zasmáli, někdy se na malou chvilku znovu vrátili do minulosti a někdy se pozastavili nad tím, jaké je zrovna počasí za výlohou. K tématu svatba se znovu ani jeden z nich nevracel.
Po nějakém čase dopila své kokosové latte a poprosila servírku o účet. Stačil jediný pohled, aby mu dala najevo, že opravdu nemá začínat konflikty ohledně toho, že bude platit on.
Před kavárnou se rozloučili objetím. Tiskli se k sobě dlouze a pevně jako pasažéři letadla, kterým posádka právě oznámila, že je jejich let u konce, neboť se letadlo řítí dolů na zemský povrch. Letmo ji políbil na tvář.
Nechala ho tam stál samotného v oblaku cigaretového kouře. Než zašla za roh, působil její krok sebevědomě a jistě, to se však během několika minut změnilo. Chtělo se jí utíkat. Zmizet někam strašlivě daleko. V krku se jí vytvořil knedlík a ona ho nedokázala polknout, měla pocit, že jí cosi svírá hruď. Každý nádech ji bolel, musela na malý okamžik zastavit a opřít se o stěnu jakési budovy, nevnímaje pohledy všech kolemjdoucích. Několikrát se se zavřenýma očima zhluboka nadechla a bolest pominula. Pomalu kráčela dál k bytu, co byl nyní jejím útočištěm, zároveň však i útočištěm jejího snoubence.
Se zaklapnutím dveří po nich sjela až na zem a oddala se pláči. Byla vděčná za to, že nikdo kromě ní nebyl v tuto chvíli doma…
Nevěřil vlastním uším, v hlavě se mu stále přehrávala jedna a ta samá věta a on zoufale prosil o to, aby se mu všechno jen zdálo. Miloval ji. Vlastně ji nikdy milovat nepřestal a obával se toho, že je příliš pozdě na to, aby se na tomto faktu něco změnilo. Slunečný den zahalila hromada černých, bouřkových mraků. Pomalým krokem se táhl na tramvajovou zastávku, aniž by věděl, že tu správnou už dvakrát přešel. Neměl tušení, co vlastně dělá. Chtěl jen utišit své myšlenkové hlasy a tak kouřil jednu cigaretu za druhou dovnímajíc se, že právě nikotin bude to, co je utiší.
"Kurva!" zakřičel uprostřed nějaké uličky a několikrát uhodil pěstí do zdi. Nepociťoval žádnou bolest, věděl však, že se to dalším ránem změní a on bude litovat toho, že neumí ventilovat své pocity.
Cítil vztek, tu nejhorší formu vzteku jaká vůbec existovala. Vztek k vlastní osobě. Nenáviděl se za to, že nikdy nenašel dostatek odvahy na to, aby se jí vyznal. Aby jí řekl, že pro něj byla vždycky něčím víc než jen nejlepší kamarádkou.
Studený vítr kamsi odvál kapku, jež se kutálela po jeho tváři. Miloval ji, tolik ji miloval.