Koloběh

7. června 2017 v 21:16 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
Seděla na balkóně a v ruce držela cigaretu, která byla jenom několik krůčků od filtru. Cítila, jak ji rozžhavený konec pomalu pálí prsty, a když si to konečně uvědomila, nedopalek zkrátka jen pustila ze třetího patra dolů na zem. Za prosklenými dveřmi se v posteli cosi hýbalo. Cosi… Možná spíš kdosi.
Nechtěla se tam vracet, ne teď. Užívala si to ticho. Ticho, které bylo všude kolem, jen ne v její hlavě. Myšlenky se mísily s výčitkami svědomí. Snažila si to nepřiznávat, ale věděla, že jí to jedno není. Zároveň ale věděla, že jí to za malou chviličku jedno zase bude. A potom? Potom nejspíš znovu ne…
Nezáleželo na tom, v tuhle chvíli ne. Byla jako malé dítě, kterému prasknul balónek. Prvotně v šoku z toho, co se vlastně stalo, následně chtěla plakat. Po nějaké době už ani nevěděla, že tam nějaký balonek někdy byl. Koupí se nový. A situace se bude opakovat. Praskne, uletí, … co na tom záleží. Vždycky bude existovat možnost pořídit si nový.
Vstala a vydala se na nedalekou pouť skrze balkonové dveře. Nebylo třeba dodávat si odvahy, všechno jí bylo jedno. Prošla kolem postele ignorujíc fakt, že byla na něco otázána. Se vší upřímností neměla vůbec tušení, co po ní chce. Došla ke skříni a vytáhla jednu z pánských flanelových košilí. Trofej? Památka? Kdo ví.
"Je všechno v pořádku?" konečně zvládla vnímat jeho slova.
"Jasně," odpověděla stroze, nebyla zrovna připravená na rozhovory, přála si, aby spal.
"Proč ti nevěřím?"
"Nevím. Není už pozdě?" taktně naznačila, že by měl odejít, doufala, že to pochopí.
"Chceš, abych šel?"
Pochopil.
"Chci být sama."
Neodpověděl, možná nenašel vhodná slova. Možná se k tomu vyjadřovat ani nechtěl. Měla pro to pochopení.
Z podlahy zmizela jedna hromádka oblečení, druhá zůstala netknutá. Nevěděla, co má dělat. Nechtěla se na něj dívat, nechtěla s ním mluvit. Chtěla být zkrátka sama. Už jen chvilku, říkala si v hlavě a prosila o to, aby už nedošlo na žádná další prázdná slova.
Pozdrav. Pozdrav by asi zvládla. Ale víc ne.
"Bylo to pěkný… Zopakujeme to?" pronesl ode dveří, když si zrovna obouval boty.
"Měj se hezky, ahoj."
Dveře se zavřely.
Přemýšlela, jestli chce láhev tvrdého alkoholu nebo hrnek silné kávy. Vyhrál černý čaj. Prostě po něm sáhla. Nemělo to důvod. Ostatně jako vůbec nic v jejím životě.
Posadila se na barovou židli a nemohla se zbavit pocitu, že je pohyblivý exponát. V tomhle bytě se za posledních pár měsíců prostřídalo několik osob. Každá z nich ji chtěla do své sbírky. Ve vzduchu však visela otázka. Kolik z nich ji někdy v životě dokázalo pochopit? Kolik z nich dokázalo ocenit to, kým doopravdy je?
Povzdechla si.
Neměla náladu na to přemýšlet o těchto věcech, proč to sakra jenom dělala? Co to změní? Nic. Už se ani neobtěžovala s tím chodit kouřit na balkon. Do prázdné skleničky napustila trošku vody a rázem vznikl popelník. Otevřela okno, aby kouř mohl někam utíkat a trošku záviděla, že nemůže utéct s ním.
Výhodou toho, že máte jednotlivé cigarety poházené všude možně po bytě, je to že pokud chcete nutně kouřit, nemusíte se obtěžovat s hledáním krabičky.
Na chvilku se podívala z okna. V tu chvíli pochopila, že tenhle večer není ničím výjimečný. Zase utápěla sama sebe. Zase nenašla to, co chtěla najít.
Těžko něco hledat, když nevíte, co chcete nalézt.
Do skleničkového popelníku vhodila cigaretu. Ani se neobtěžovala s tím, aby ji dokouřila. Polkla poslední lok teplého čaje. A vydala se do postele.
Spánek a probuzení. Tečka.
Velké písmeno na začátku věty, která bude psát ten samý příběh. Znovu…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama