Červenec 2017

Ohlédnutí zpět

1. července 2017 v 0:40 | Jeffy Black |  Hledám se v myšlenkách
Pomalu přišlo to období, které v loňském roce nebylo zrovna veselé nebo plné štěstí, lásky a nevím čeho všeho možného. Faktem je, že loňské léto a vlastně i část podzimu, mi bylo neuvěřitelnou lekcí. Lekcí za kterou bych chtěla poděkovat.
Z největší části svému bývalému příteli. Za všechny ty lži, za měsíce nevěry, přetvářek a především za to, jak hrozně mi to všechno zvládlo ublížit. Protože nebýt tebe, nebýt tvojí osoby a toho, jak jsi se po těch letech, co se známe, úchvatně vybarvil, nikdy bych dneska nebyla tam, kde jsem. A za to ti díky opravdu patří.
Měla jsem strašnou fůru času přemýšlet, padat, zvedat se a hledat cesty. Správné. Špatné. Pochopila jsem strašně moc věcí, zároveň jsem jich spoustu přehodnotila, změnila, anebo úplně eliminovala. Někdy to bylo strašně těžké, jindy zase ne. Celkový výsledek stojí za to. A ani zdaleka nechci říkat, že jsem na konci. Vůbec ne. Čeká mě ještě dlouhá trať, ale už neběžím. Jdu, jdu pomalu a rozhlížím se kolem sebe. Už nemám sklopenou hlavu. Už neroním slzy. Už neutíkám a neschovávám se.
Trvalo několik měsíců všechno pochopit. A ještě delší dobu trvalo všechno přijmout. Přijmout ten fakt, že nejtěžší věc, kterou v životě můžete udělat, je odpustit člověku, který omluvu nikdy nevyslovil. A uvědomit si, že to neděláte pro něj, ale že to děláte pro sebe. Protože už v sobě zkrátka nechcete nést to pohřebiště osobních křivd. Už ne.
Chtěla bych říct, že přátelství není o tom, že si lidi neubližují. Myslím, že zlomeniny srdečního svalstva bolí v tomhle případě daleko víc. Možná je to tím, že zároveň s ránou přijde i pocit, že vás zradil úplně celý svět, že už nemůžete nikomu věřit. A společně s tím přijde i spousta nedorozumění.
Řeknu jediné - pokud k sobě dva lidi doopravdy patří, najdou si cestu, jak spolu být. I přes všechny slova, jež nebyla zrovna lichotivá. I přes všechny pocity zrady, křivdy a ublížení. I přes dlouhé časové úseky bez jakékoliv komunikace. Pokud jste si souzeni, pokud spolu máte překonávat život, neexistuje nic, co by zabránilo tomu, abyste nenašli cestu zpátky. Nakonec se nad tím vším budete společně smát v kuchyni u stolu, na kterém bude ten večer stát už druhá lahev vína.
Možná někdo ví, že se tu začátkem loňského roku objevil článek, jehož existence je stažena už hrozně dlouhou dobu, ale přeci jen. Myslím, že za něj dlužím omluvu. Omluvu strašně obrovských rozměrů. Nemusím se k tomu asi vyjadřovat víc, všechno podstatné jsme si vzájemně vyříkaly a vysvětlily. A nejzábavnější je na tom ten fakt, že jsme k sobě vlastně skrze takovou hloupost našly cestu. Takže naší malou Annie zdravím do Portugalska a těším se na pomalu plánovanou dovču! ♥
Co dál říct? Vlastně ani nevím. Úspěšně jsem dokončila třeťák, úspěšně realizuji svoje tetovací plány, veškerý svůj volný čas trávím aktivitama, jež mě naplňují a ne ubíjejí a především žiju v blízkosti lidí, které z celého svého zadku (protože ten mám opravdu o dost větší než srdce) miluju.
Tohle léto jsem se prostě rozhodla zapomenout na hledání chlapů pro život. Nebo dobrodružství. Tohle léto jsem se rozhodla pokračovat v cestě s názvem - Miluju sama sebe a hledám způsoby, jakými zase milovat svůj život. A to samo o sobě je jedno velké dobrodružství.

No a myslím, že jsem na dobré cestě. Konečně.