Říjen 2017

Overthinking

4. října 2017 v 13:20 | Jeffy Black |  Zmatek v hlavě, hřbitov v srdci
Stojím v kuchyni a v hlavě mi běží asi sto tisíc scénářů, co se nikdy nestanou. A nemůžu si vybrat jestli mě svým divným způsobem uklidňujou nebo ničí. Najednou je všechno tak strašně prázdný, tak moc, že mě to nutí křičet. Ale když otevřu pusu, žádný zvuk nevychází. Chycená v pavučinové síti vlastních myšlenek sedím v dece na balkóně a pozoruju město, co je hrozně klidný. A závidím mu. Závidím mu, že se necítí tak strašně mizerně jako já.
K čemu je tohle všechno dobrý?
Nevím.
Nevím vlastně ani kdo jsem, proč jsem. Nevím především kým bych měla v tuhle chvíli být.
Je mi zima, strašná zima, ale necítím jí zvenku, ale zevnitř. Všechno je studený a chladný jako led. Nechci to tak. Chci klid. Chci klid, který spočívá v tom necítit nic. Být otupená. Aspoň na chvilku...
V hlavě mám nástěnku s obrázkama z léta. A jeden se tam pořád přemisťuje, chce být dominantou, ale neuvědomuje si, jak moc mě to zraňuje.
Nedá mi spát. Nenechá mě se klidně probudit.
Pořád to vidím, pořád to cítím. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Studené zdi nemocnice a postel, která se stala útočištěm člověka, který byl tak hrozně moc důležitý, aniž by o tom měl někdy tušení. Slzy, promáčené kapesníky a roztřesený hlas. Bolest. Všude jenom bolest.
Probereš se? Utěšíš mě tak jako vždycky? Ne. Dneska ne. Teď jsem tu já tou, co má být silná, co má být oporou, ale obávám se, že jsem na tak obrovskou tíhu slabá. Vlastně se nebojím, vím to. Všechno je rozmazaný, nevnímám svět, nevímám nic. Jenom tu hroznou bezmoc.
Chci utéct. Někam moc, moc daleko. Jenže nikdo ještě nevymyslel místo, kde by se lidi mohli schovat sami před sebou.
Je to už dlouho. Hrstku dobrých zpráv a nadějí zabíjí ty špatné. Bojím se toho úplně nejhoršího, protože to nejsem schopná přijmout. Nechci.
Křičím. Prosím o pomoc. Nikdo to neslyší, protože nekřičím já, ale to něco malého ve mně, co pomalu umírá, ale stejně ten boj nevzdává.
Loučím se, a když to dělám, mám strach, že už je to opravdu naposled.
Děsím se každého hovoru, co přijde. Děsím se slov: "Dobrý den chirurgie, ..." co nepatřila mému telefonímu číslu. Třesu se, pláču. I když vím, že to byl jen omyl.
Proč? Proč se tohle děje? Jak z toho můžu pryč? Jak dlouho ještě?
Kdy tohle období sakra skončí? Chtělo to ven. Chtělo to ven tak strašně moc dlouho, ale nemohla jsem pro to najít slova. Ležím v posteli, cítím se mizerně a nevím jestli to je horší po psychické stránce nebo po té fyzické, což způsobila pravá nefalšovaná chřipka. Mám tak moc času přemýšlet, což mě zabíjí zevnitř. Pomalu. Jako kdyby něco postupně pomalu trhalo mojí duši na cucky. Mám vůbec ještě nějakou? A pokud jo, kdo ji zase slepí a dá dopořádku? Já už to nezvládnu, tentokrát prostě ně.
Snažím se spát, nejde to. Pláču a nevím jestli to je bolestí, která objímá můj krk a nebo bolestí, kterou cítím. Nevím, jak z tohohle ven. Víc než měsíc jsem se všechno snažila držet pod pokličkou, žít a nemyslet na to. A pokud jo, tak jenom v tom dobrém. Pozitivně. Všechno bude zase dobrý, Jano, neboj se. Zvládneme to.
Asi tomu prostě přestávám věřit...


Připal si cigaretu a mlč se mnou

3. října 2017 v 22:57 | Jeffy Black |  Slzy jsou nejlepší barvou pro umění
Z nedalekého náměstí zabloudily poslední dozvuky věžních hodin na vlakové nádraží. Sedělas tam na kamenném schodu úplně na konci u zdi, kterou by spasilo jen zbourání a následné znovupostavení. Vzpomínalas na léto, kdy jsi tady trávila čas čtením a čekáním na cestu za někým, kdo byl důležitý. Dneska už neměl svou roli. Usmála ses. Lehce. Vlastně ti spíš cukly koutky, nešlo úplně o úsměv. Ale k nepatrné změně výrazu ve tvým obličeji přeci jen došlo.
Pod ručičkovýma hodinama stál klučina, zatímco ty o něm nemáš sebemenší tušení, on tě v pravidelných intervalech nenápadně pozoruje.
Prohlížíš si to tu, co všechno se za ty dva roky změnilo? Nic. Ani tvůj pocit. Vždycky si měla tenhle prazvláštní pocit klidu, když jsi tady seděla, i přes to že to ostatní nechápali. To staré rozpadající se nádraží mělo své kouzlo, které neuměl ocenit nikdo jiný, jen ty.
Slyšíš kroky a trošku znejistíš, protože je noc a víš, že tady kolem se z takzvaných "Továren na moč" noří hromada divných existencí a bezdomovců, kterým si nějaký ten čtvrťák stejně vždycky hodila, ale dneska na to náladu nemáš, dneska ne.
"Máš zapalovač?" slyšíš za svými zády a malinko si oddechneš, čekala si horší scénář, který by jen podtrhl úžasnost dnešního dne.
Otáčíš hlavu a konečně registruješ chlapce, který tě už dobrou čtvrt hodinu sleduje. Saháš do kapsy a vytahuješ sirky.
"Díky," říká s cigaretou v puse a ty jen kýveš hlavou, nechceš mluvit a on to pochopil, proto se nezeptal, jestli si může přisednout, zkrátka to udělal. Narušil tím tvůj tok myšlenek, ale to nevadí, však ono tě to po cestě domů zase dostihne, neměj strach.
Najednou přemýšlíš, jestli tam je taky proto, aby na chvíli zmizel. Spíš ne. Prostě jenom čeká na poslední vlak, který ho vyvede z tohohle betonovýho pekla někam dál. Nechceš se ho ptát, ale líbí se ti, jak o tom přemýšlíš. Vymýšlíš mu ve svojí hlavě celý život. Jméno, příjmení, dokonce i důvod proč byl zrovna v tuhle hodinu tady a proč nezůstává u osoby, kterou navštěvoval. Připadáš si jako cvok.
Najednou ti po tváři padá slza, doběhlo tě to, dřív než sis myslela. A on se na nic neptá, jen ji palcem stírá. Mlčí. A ty jsi mu za to jsi tak vděčná. Tak moc, že na chvilku přemýšlíš, že ho obejmeš. Ale vypustíš to z hlavy, protože to asi neni vhodný. Nebo spíš protože už bys ty slzy neudržela.
Hraje tvojí hru, pravděpodobně taky spekuluje o tom, kdo jsi a co tady zrovna teď děláš. Do pravdy se ale netrefí, takovou představivost a špatný smysl pro humor má jen scénárista tvého vlastního příběhu, kterému našeptává strážný anděl, co je alkoholik, společně tvoří naprosto famózní duo.
Ticho prořízne hlas, který říká, že poslední osobní vlak odjíždí za pár minut. Tohle je konec vašeho mlčenlivého románku na kamenném schodě. Víš to ty a ví to i on. A přesto máš pocit, že by tam s tebou nejradši zůstal, že ti byl v tuhle chvíli nejblíže ze všech. Vlastně ho tak trochu nechceš nechat jít, protože potom budeš zase sama.
Jenže váš čas vypršel, on se zvedá a pomalou chůzí jde ke koleji číslo tři. Jde nejistě. Jako kdyby přemýšlel, jestli se nemá otočit a znovu si sednout. Ale neudělá to. Ostatně nemá pro to důvod. Cítí tvůj pohled v zádech, když nastupuje do druhého vagónu a naposledy se na tebe podívá z okénka. A tady to končí, tady je vaše tečka.

"Sbohem," zašeptáš chlapci, o kterém nic nevíš a přesto… Přesto si měla pocit, že ti rozuměl.