Overthinking

4. října 2017 v 13:20 | Jeffy Black |  Zmatek v hlavě, hřbitov v srdci
Stojím v kuchyni a v hlavě mi běží asi sto tisíc scénářů, co se nikdy nestanou. A nemůžu si vybrat jestli mě svým divným způsobem uklidňujou nebo ničí. Najednou je všechno tak strašně prázdný, tak moc, že mě to nutí křičet. Ale když otevřu pusu, žádný zvuk nevychází. Chycená v pavučinové síti vlastních myšlenek sedím v dece na balkóně a pozoruju město, co je hrozně klidný. A závidím mu. Závidím mu, že se necítí tak strašně mizerně jako já.
K čemu je tohle všechno dobrý?
Nevím.
Nevím vlastně ani kdo jsem, proč jsem. Nevím především kým bych měla v tuhle chvíli být.
Je mi zima, strašná zima, ale necítím jí zvenku, ale zevnitř. Všechno je studený a chladný jako led. Nechci to tak. Chci klid. Chci klid, který spočívá v tom necítit nic. Být otupená. Aspoň na chvilku...
V hlavě mám nástěnku s obrázkama z léta. A jeden se tam pořád přemisťuje, chce být dominantou, ale neuvědomuje si, jak moc mě to zraňuje.
Nedá mi spát. Nenechá mě se klidně probudit.
Pořád to vidím, pořád to cítím. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Studené zdi nemocnice a postel, která se stala útočištěm člověka, který byl tak hrozně moc důležitý, aniž by o tom měl někdy tušení. Slzy, promáčené kapesníky a roztřesený hlas. Bolest. Všude jenom bolest.
Probereš se? Utěšíš mě tak jako vždycky? Ne. Dneska ne. Teď jsem tu já tou, co má být silná, co má být oporou, ale obávám se, že jsem na tak obrovskou tíhu slabá. Vlastně se nebojím, vím to. Všechno je rozmazaný, nevnímám svět, nevímám nic. Jenom tu hroznou bezmoc.
Chci utéct. Někam moc, moc daleko. Jenže nikdo ještě nevymyslel místo, kde by se lidi mohli schovat sami před sebou.
Je to už dlouho. Hrstku dobrých zpráv a nadějí zabíjí ty špatné. Bojím se toho úplně nejhoršího, protože to nejsem schopná přijmout. Nechci.
Křičím. Prosím o pomoc. Nikdo to neslyší, protože nekřičím já, ale to něco malého ve mně, co pomalu umírá, ale stejně ten boj nevzdává.
Loučím se, a když to dělám, mám strach, že už je to opravdu naposled.
Děsím se každého hovoru, co přijde. Děsím se slov: "Dobrý den chirurgie, ..." co nepatřila mému telefonímu číslu. Třesu se, pláču. I když vím, že to byl jen omyl.
Proč? Proč se tohle děje? Jak z toho můžu pryč? Jak dlouho ještě?
Kdy tohle období sakra skončí? Chtělo to ven. Chtělo to ven tak strašně moc dlouho, ale nemohla jsem pro to najít slova. Ležím v posteli, cítím se mizerně a nevím jestli to je horší po psychické stránce nebo po té fyzické, což způsobila pravá nefalšovaná chřipka. Mám tak moc času přemýšlet, což mě zabíjí zevnitř. Pomalu. Jako kdyby něco postupně pomalu trhalo mojí duši na cucky. Mám vůbec ještě nějakou? A pokud jo, kdo ji zase slepí a dá dopořádku? Já už to nezvládnu, tentokrát prostě ně.
Snažím se spát, nejde to. Pláču a nevím jestli to je bolestí, která objímá můj krk a nebo bolestí, kterou cítím. Nevím, jak z tohohle ven. Víc než měsíc jsem se všechno snažila držet pod pokličkou, žít a nemyslet na to. A pokud jo, tak jenom v tom dobrém. Pozitivně. Všechno bude zase dobrý, Jano, neboj se. Zvládneme to.
Asi tomu prostě přestávám věřit...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bels Bels | E-mail | Web | 5. října 2017 v 9:41 | Reagovat

Má milá... :( Bude zase lépe, jistojistě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama